Chvilka poezie s Nikol #3


Povšimla jsem si, je tomu pár dní, že poslední článek z cyklu Chvilka poezie s Nikol vyšel na počátku měsíce února. Otevřela jsem tedy svůj zápisník a našla čtyři básně. Původně jsem o jejich zveřejnění dosti pochybovala, avšak i tyto myšlenky k mé maličkosti patří. Tak jen doufám, že se budou líbit.




První báseň, jež podle datace vznikla na začátku března. Jde vidět, že jsem v této době byla poměrně šťastná, že jsem chtěla tvořit. Usmívám se, když tyto verše s odstupem času čtu. Nepoznávám se…

Přivírám oči a začínám snít,
pluji do světa, ve kterém chci být,
vznáším se v nekonečnu, pluji tmou,
postrádám rozum, život je hrou.
Druhá báseň vznikla jen o pár týdnů později (ke konci měsíce března). Již zde je patrné, že jsem měla menší problém s tvorbou dalších básní. Chtěla jsem něco napsat, avšak slova a verše nepřicházely. Až z toho vzniklo toto:

Zpívání slavíka
bubnování deště
smíšené pocity
srdce mé těžké

Jak leknín na vodě
jak vločky na ledě
hledám své verše
a čekám na tebe.

Přeskočíme až do května. Do období, kdy jsem opět pod náporem učení a zkoušek. Do období, které opět není doprovázeno jen světlými momenty, ale převažují spíše ty tmavé. Báseň na mě přesto nepůsobí úplně negativně. Nejspíš záleží na úhlu pohledu čtenáře.

Hledám staré časy
však nacházím jen prach
slyším tiché hlasy
realita, nebo jsem ve snách?

Sbírám drobné střípky
snažím se je spojit
sužují mě výtky
sem to nemělo dojít!

Zapaluji svíčku
beru naše fotky
vymýšlím slovní hříčku
přilévám trochu vodky.

Tančící plamen
popel padající na stůl
je se mnou amen,
nebo nemám lámat hůl?
Na konec tohoto článku jsem zařadila následující verše, které vznikly rovněž na začátku března. S ohledem na časovou posloupnost by se hodilo zařadit báseň na začátek, avšak já ji dávám až sem. Proč? Upřímně jsem úplně zapomněla, že jsem ji kdy napsala. A když jsem si ji teď četla, cítila jsem z ní NADĚJI. Vidinu, že tohle špatné stresující období zase přejde. A že budu mít zase chuť tvořit.

Ponuré sklepení, zářící žárovka,
hlasité mlčení a spící užovka.
Hledala slova, však nalezla verše,
houkala sova a nocí zněla mše.
Klíč k srdci ztracen a dveře dokořán,
štěstí, úsměv a nebeský klid dopřán.
Nechte ji tvořit a nechte ji snít,
pero jí podejte, nebude jen bdít.
Masku již odložila, nebojí se světa,
zapomněla jména a všecka léta.
Rodí se a vstává člověk nový,
člověk se srdcem, jež příběh svůj poví.

Těmito verši tedy ukončuji další příspěvek věnovaný mé poezii. Doufám, že se vám mé výplody alespoň trochu líbily, a budu se na vás těšit příště.

Múza s vámi, lidičky!



Komentáře

  1. Ako vždy nádherné. Život taký je. Chvíľu krásny, presvetlený slnkom, a o pár minút neskôr prechádzame cez lejak búrkou.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy