Bumerang – Kapitola 6.

Slunce pomalu stoupalo nad obzor, ale on byl již dávno na nohou. Stál opřený o parapet a v ústech převaloval nezapálenou cigaretu. Uběhl dlouhý měsíc od toho všeho. Stále si zvykal na tenhle nový život obyčejného člověka. Býval někým a najednou se ocitl na prakticky úplném dně.

Cigaretu si z úst vytáhl a vrátil ji zpět do krabičky. Slunce bylo již skoro nad obzorem. Natáhl si kalhoty, které si včera nechal vyprat v prádelně nedaleko odsud a které přes noc schly přehozené přes křeslo. Z ramínka ve skříni sundal jednu ze dvou nových košilí a oblékl si ji. Pečlivě si zapnul každý knoflíček a odešel do koupelny, aby svůj vzhled překontroloval. Nebyl to značkový oblek, ale i tak se mu jeho nový vzhled zamlouval.

V kuchyni otevřel lednici, v níž našel jen prázdnou krabici od mléka a zbytek salámu. Musel na nákup. Sebral proto ze stolu svou peněženku a vydal se ke dveřím. Včerejší noviny, které stále ležely na rohožce a na jejichž titulní stránce byla fotka nějaké známé osobnost, sebral a při nejbližší příležitosti odhodil do popelnice.

Před domem našel na zemi spícího bezdomovce. Jesse si pomyslel, že je vlastně dobře, že se nezbavil všech svých peněz. Zajisté by skončil jako ten nebohý muž na chodníku. Mlčky k němu přistoupil a zastrčil mu pod bundu pětidolarovku a jednu cigaretu. Víc udělat nemohl.

Ulice byly téměř prázdné. Vyhovovalo mu to. I při své předchozí práci miloval soukromí. To bylo celkem pochopitelné. Po cestě ho přesto několik lidí minulo. Byli to buď pracující, jejichž pracovní doba začínala skutečně brzy, nebo narkomani a prostitutky. V téhle čtvrti se tomu ani nedivil. Stávalo se mu jen výjimečně, že zde potkal někoho „normálního“.

A jednou z těch výjimek byla Lilian Clarková. Pozoruhodná žena, jež bydlela v malém bytě pod ním. Umělkyně. Její obrazy v něm vzbuzovaly zvláštní pocity. Naději, světlo. Nebo jak ona s roztomilým přízvukem říkala – guāng. Chtěl ji požádat, zda by mu jeden obraz nenamalovala, ale zdálo se mu to nezdvořile. Ne teď, když ji sotva znal. Mohla by si to špatně vyložit.

Vstoupil do jediného nonstop obchodu s potravinami v okolí a v hlavě přemítal, co vše bude potřebovat. Při placení si uvědomil, že s penězi dlouho nevyžije a že si bude muset najít stálou práci. Pokud možno co nejdříve.

S taškou plnou jídla kráčel zpět ke svému domovu. Nedíval se po okolí, nechtěl se dívat na ty lidské trosky. Pak ho ale skřípavý zvuk brzdícího auta donutil vzhlédnout. Jen další bezohledný chodec, který přebíhal přes cestu mimo vyhrazený přechod. Zavrtěl nad tím hlavou a zrak stočil zpět k chodníku. Jeho pozornost ale cosi upoutalo. Byla to osoba stojící na druhé straně ulice. Tedy, viděl jen její siluetu. Pomyslel si, že už nejspíš začíná špatně vidět a bude muset navštívit očního lékaře. Náhle zjistil, že k němu neznámá osoba vztahuje ruku. Rozhlédl se kolem sebe, ale lidé ho jen obcházeli. Znovu se chtěl zadívat na siluetu, ale už tam nebyla. Zmizela. Jako pára nad hrncem.

Zatřásl hlavou. „Asi bych fakt měl víc spát,“ zamumlal si pro sebe a pak pokračoval v chůzi. Stále na tu osobu myslel. Už ji někde viděl. Jen si nemohl vybavit kde.

Ponořen do svých myšlenek odemkl vchodové dveře a vběhl do panelového domu, ve kterém bydlel. Vystoupal po schodišti do prvního patra, kde do někoho prudce vrazil. Vzpamatoval se a vzhlédl.

„Vypadáš zamyšleně,“ zasmála se Lilian Clarková a posunula si kabelku, která jí při nárazu sjela k loktu, zpět na rameno. Zamkla dveře svého bytu a klíče strčila do kapsy kabátu.

„Asi nedostatek spánku,“ odvětil. „Kam takhle po ránu chvátáš?“

„Ještě nějaké poslední detaily u soudu. A taky mi došla červená barva,“ odpověděla, přičemž mu ukázala své dlaně, na kterých měla dvě velké červené skvrny. Tyhle barvy milovala, ale zároveň nenáviděla, jelikož nešly lehce smýt. Na to si mu často stěžovala. Asi nikdy nezapomene na to, jak mu minulý týden bušila v devět hodin večer na dveře, a když otevřel, uviděl ji se světle modrou skvrnou přes celý obličej. Tak moc ho to rozesmálo.

„Tak hodně štěstí,“ usmál se na ni Jesse a vykročil směrem ke schodišti vedoucímu do druhého patra.

„Do půl jedenácté bych měla být zpátky. Zajdem na oběd?“ zavolala za ním.

Zastavil se na třetím schodu a s úsměvem se po ní ohlédl: „Fajn, pak zazvoň, budu doma.“

„Ale běž si na chvíli lehnout, s polovičníma mrtvolama nejím,“ zavtipkovala a pak už mu zmizela z očí. Hlasitě se uchechtl. Poloviční mrtvola, jaká ironie.

Zakoupené jídlo naskládal do lednice a poliček v kuchyni a šel se natáhnout na pohovku. Levou ruku si dal za hlavu a zadíval se do bílého stropu. Na chvíli zavřel oči. Po chvíli je otevřel a vytřeštil je. Na stropě uviděl siluetu nějaké osoby. Chtěl vykřiknout, ale nedostal ze sebe ani hlásku. Oči proto znovu prudce zavřel. Nechtěl je znovu otevřít. Začínal se bát.

Uběhly necelé dvě minuty a on se odvážil jedno oko mírně pootevřít. Silueta byla pryč a on zase koukal do bílého stropu.


„Kurva, já už blázním!“ zanadával, přičemž si dlaní pravé ruky promnul obličej. Na spánek neměl ani pomyšlení. Zamířil proto do koupelny, kde na sebe ve sprše pustil studenou ruku. Svaly se mu při styku s ledovými kapkami zaťaly, ale mysl otevřela. Začínal opět plně vnímat realitu.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy