Polapena mezi verši

Je tomu několik let, co jsem poměrně aktivně psala básně. A tím básně míním takové ty dětské veršíky o hrozně roztomilých věcech, jako jsou zvířátka. A současně tím i myslím básně o nešťastné lásce a o touze, které jsem psala jako školačka v posledních letech na základní škole. Když si to podtrhneme a sečteme, je tomu už více než sedm let…


Od té doby jsem se nacházela více v próze. Nejspíš to bylo i z toho důvodu, že mě ve škole nutili číst poezii, které jsem nerozuměla. A nerozumím dodnes, sorry… Nechuť k veršům mě ovládla natolik, že jsem o poezii nechtěla ani slyšet. Své myšlenky, názory a vnitřní pocity jsem světu sdělovala v prostých na sebe navazujících větách. Jednoduše a jasně.

Letos v září jsem nastoupila do druhého ročníku na vysoké škole a k mé smůle mě čekal poměrně nemilý předmět – česká literatura v období 1890–1945. Třešničku na dortu jsem tomu dodala, když jsem se nevědomky zapsala na ten seminář, který není věnován próze, ale POEZII. Nedokážete si představit, jak moc jsem byla naštvaná. Ale věděla jsem, že to budu muset nějak přetrpět.

Co se ale nestalo? Má spolužačka měla během toho semestru referát na tvorbu Jiřího Wolkera. Na ukázku nám zarecitovala nějaké úryvky z jeho básní a já si řekla: „Sakra, to není tak špatné.“ A proto jsem se odhodlala a přečetla si obě Wolkerovy sbírky – Těžkou hodinu i Hosta do domu.

A co se nestalo teď? Já si to zamilovala!

Ne, na seznamu povinné četby ke zkoušce nechci mít žádnou poezii,“ řekla a o tři měsíce později měla na seznamu hned šest nebo sedm básnických sbírek. Wolkera totiž následoval Seifert, Nezval, Gellner – do toho jsem se asi zamilovala! –, Šrámek a další.

Pokračovalo to tím, že jsem si před necelými dvěma týdny začala pročítat básnickou tvorbu svého spolužáka (odkaz na jeho web máte tady) a nějak se ve mně definitivně opět rozproudilo básnické střevo. Kdo ví, třeba skutečně budu střevo (v tom špatném smyslu).

Jeden večer jsem prostě tak ležela, nechala volný průběh svým myšlenkám a v hlavě se mi začaly formovat verše. Nikdy jsem si nedělala násilí s nějakým rytmem či metrem, hlavní pro mě vždy bylo sdělit myšlenku. Nebo alespoň donutit lidi se zamyslet, co jsem tím chtěla říct. A vzniklo toto:

Pod nekončící vrstvou kamenného nánosu,
dusí se básník s náručí patosu.
Nevidí, neslyší, pomalu umírá,
těžce si pot z čela rukávem otírá.
Vidina konce, vidina smrti,
vidina poezie končící v drti,
vidina milenky, vidina lásky,
vidina nenarozeného syna a vidina vrásky.
Znal život bohéma a jen pro sebe žil,
básnil, vyprávěl – taky hodně pil.
Teď zbývá mu již poslední vzdech,
na kamenech se rozrůstá smaragdový mech.
Zemřel sám byť velmi mlád,
dívka po něm – strach, chatrč a hlad.

Oukej, neptejte se mě, co jsem tím chtěla říct, prostě to ze mě vypadlo. Tečka.

O pár minut později ze mě vypadlo ještě něco dalšího:

Jemný dotek seschlého dubového dřeva,
v srdci básníka chlad, bolest a hněva.
Osten pera vyrývá symbol míru,
že je pln beznaděje a že ztratil víru.
Černý inkoust vpíjí se do lýka,
tah pera se mu pomalu vymyká,
ztrácí kontrolu a ulmká,
duše prokletá, srdce básníka.

Vážně se mě neptejte, jak to vzniklo, asi mi už skutečně hrabe z té poezie buřičů a podobně.

Vážně nemám tušení, jestli se chci poezii zase věnovat. Ale to, co jsem napsala, se mi svým způsobem líbí. V současné chvíli vím jen, že ty verše přichází samy. Také vím, že chci sakra dočíst tu Radkovu sbírku, protože mě k ní už od začátku něco táhne.

Možná se někdy stane, že sem přidám nějakou báseň, možná taky ne. Kdo ví.


Tak či tak budu ráda, když mi napíšete, co si o těch mých „skvostech“ myslíte.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy