Kdo jsem?

Nikdy jsem neměla zapotřebí „hledat sama sebe“, jak to dělalo a dělá spousta lidí. Vlastně jsem nikdy nechápala, jak někdo může „hledat sám sebe“. Jsem to prostě já! Kdo jiný?

Nicméně jsem přišla na to, že to tak úplně nejsem já. Skrývám některé věci před světem, přestože je to zkrátka součást mě. Sama nevím, proč to tajím, proč se tak bojím, kdyby se to svět dozvěděl. Nejspíš proto, že jsem se sama s některými věcmi ani po letech nesmířila…

Takže… kdo vlastně jsem?



Začněme u toho, že jsem introvert. Ještě před lety jsem měla problém jít i do obchodu. Kontakt s cizími lidmi mi zkrátka naháněl a stále trochu nahání hrůzu. Ale musela jsem to překonat. Nezbavím se toho. Jsem ráda sama, přestože mě to občas docela ubíjí a sama být nechci.

Jsem asociál. Velké skupiny lidí mě děsí, ve společnosti jsem naprosto nemožná a neumím to. Další z věcí, kterou musím překonávat, protože se o sebe musím postarat. Ale je to vážně těžké.

Mám neustálý strach. Strach z neúspěchu, strach ze zklamání, strach z trapasu… Je toho hodně. Bojím se občas naprostých zbytečností a nenávidím se za to.

A s tím také souvisí asi ta nejdůležitější věc – jsem zrakově postižená. A díky tomu jsem tak vystrašená, neustále se něčím stresuji a mnohdy si nejsem ničím jistá. Mám strach z toho, že ve vlaku nenajdu své rezervované místo. Mám strach, že se začnu s někým bavit a on se na mě bude divně dívat, protože já se nedívám na něj. Stresuji sama sebe, že nemám na práci dostatek času, jelikož toho času potřebuju víc než normální člověk. Bojím se, že se jednoho dne něco podělá a já už nikdy nebudu moct dělat to, co mě baví. Je toho spousta… A právě díky tomu jsem takový introvert a asociál. Protože se kvůli tomu lidem vyhýbám. Protože – přiznejme si to – lidi jsou svině a kvůli mému zraku mě už nechali na dně, odkopli mě.

Jsem až příliš empatická. Za každou cenu se snažím druhým pomoci, i když na to sama nestačím. Píšu svým přátelům, že je mám ráda, že jsem tady pro ně, a myslím to VÁŽNĚ! Ne jako ti, kteří to naslibovali mě a pak jen odešli. Taková být nechci. Jen čekám na okamžik, kdy to samé udělá někdo pro mě. Současně se zatěžuji problémy druhých, snažím se nacházet řešení, trápím se kvůli tomu. Jsem často psychicky na dně z cizího neštěstí, ačkoli je to zcela absurdní.

Jsem velká citlivka a stresař. Snadno mě něco rozbrečí nebo vyhodí z rovnováhy. Za poslední měsíc jsem si prožila dva takové stavy „psychického zhroucení“. Kvůli škole. V ten moment jsem si myslela, že nic nezvládnu, že mám hrozně málo času. Ale asi jsem se potřebovala „zhroutit“, abych se pak do všeho pustila a zvládla to. Stresuji se i kvůli tomu, že nestíhám vydat článek nebo novou kapitolu. Mrzí mě to.

Jsem umělec. Nebo spíše „umělec“. Své myšlenky vyjadřuji v příbězích, odpovědi hledám v hudbě. Jsem člověk, který by bez umění nepřežil. Když mi je zle, pouštím hudbu, uvařím si kávu a otevírám nový prázdný dokument.

Jsem jedno velké ALE.  Jsem ráda sama, ale nenávidím, když jsem sama. Je mi zle, ale i tak se snažím druhým kreslit úsměv na tváři. Jsem na úplném dně, ale píšu druhým, že má cenu bojovat. Vzdávám to, ale druhé podporuji. Chci cestovat, ale sama se bojím. Chci psát, ale bojím se odmítnutí. Chtěla bych jít s některými osobami na kafe, ale bojím se zeptat.



To jsem já. Osoba bloudící po světě a hledající štěstí. Človíček balancující často na hranici mezi „bojovat“ a „vykašlat se na to“. Jsem, jaká jsem, a nezměním to. Nezměním své zdravotní problémy, které ze mě udělaly tak vystrašeného člověka. Někdo říká, že jsem statečná, že i přes svůj zrak bojuju. Jenže oni netuší, kolik je za tím slz, beznaděje a zklamání. MUSÍM s tím bojovat, protože co jiného mi zbývá?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy