Bumerang – Kapitola 5.

Zanadával a opřel si hlavu o volant. Auto nešlo nastartovat a venku začínalo hustě pršet. Vzhlédl k chodcům spěchajícím do různých budov za vidinou sucha. Asi by se na to dnes měl vykašlat. Zítra je také den.

Znovu zkusil otočit klíčkem v zapalování, motor tentokrát už ani nezaškytal. Znovu zaklel, vystoupil a dveře za sebou prudce zabouchl. Už na samotném začátku se něco kazilo. Asi karma. Nedivil by se, nebyl dobrým člověkem.

Chvíli jen tak postával v dešti na stejném místě. Už to bylo vlastně jedno. Mokré oblečení ho začínalo zábst. Zvedl hlavu od proudů vody mizících v kanalizaci a vydal se po ulici doprava. Bude tam muset dojít pěšky.

Dnešek opravdu nezačal dobře.


Opadaná omítka, pomalované zdi, zápach odpadků – takto nějak vypadal panelový dům, který by mohl být jeho potenciálním domovem. I tak mu to ale přišlo lepší, než ten krcálek, ve kterém přespával doteď.

„Sousedé jsou celkem bezproblémoví,“ ujistil ho realitní makléř, vyhublý mladík v elegantním obleku. Jesse poznal, že je to jen chabá kopie obleku od Versaceho. V tomhle se vyznal. Nechtěl ovšem nějakou netaktní poznámkou odradit muže, který mu pomáhal shánět střechu nad hlavou.

„Beru to.“ Znělo to více poraženecky než spokojeně. Nic lepšího si stejně dovolit nemohl. Peníze shořely s tím vším. Nechal si jen něco málo na přežití prvních dvou měsíců.

„Dobrá tedy,“ přikývl realitní makléř a opět ho obdařil tím dobře nacvičeným úsměvem. „Stavte se za mnou odpoledne do kanceláře, podepíšeme papíry. Teď už musím běžet, mám další schůzku.“

Přistoupil k oknu a zadíval se na ulici pod sebou. Byt se nacházel ve druhém patře, ale i tak měl odsud pěkný výhled na celou čtvrť.

Zkřížil ruce na prsou a povzdechl si. Bude to těžké, ale on to zvládne. Musí. Otočil se do místnosti, ze které si v nejbližších dnech plánoval zřídit obývací pokoj, a zeptal se několikrát sám sebe, zda je to skutečně to místo, na kterém vybuduje základy svého nového života. Možná. Anebo to možná po pár týdnech vzdá a půjde opět bydlet do toho pochybného hotelu.

Zabouchl za sebou domovní dveře a seběhl po kamenných schodech o patro níž. Zastavil se u nástěnky obsypané letáčky a upomínkami. Zaujal ho ten malý, tmavě modrý zvoucí na vánoční večírek před dvěma lety.

Očividně to tady nikdo nespravuje, pomyslel si. Strčil si ruce do kapes a chtěl pokračovat po schodech až do přízemí, ale vyrušil ho ženský hlas:

„Dobrý den.“

Otočil se a spatřil hnědovlasou ženu v jasně červeném kabátu a s bílým deštníkem v ruce. Ani si jí předtím nevšiml. Hledala ve své malé kabelce klíče od bytu.

„Tam nic aktuálního nenajdete,“ zasmála se při pohledu na nástěnku.
„To jsem ani nechtěl,“ odvětil a otočil se k ní čelem.

„Jste tu nový? Ještě jsem Vás nikdy neviděla.“ Znovu zašmátrala v kabelce a konečně vytáhla svazek tří klíčů.

Přikývl: „Kupuji byt nad Vámi. Jsem Jesse.“

„Lilian,“ představila se a zdvořile si potřásli rukama.

„Nuže, Jesse, nechcete zajít na skleničku? Oslavit Vaše nastěhování?“ navrhla mu nesměle a odemkla dveře svého bytu. Chvíli váhal, ale nakonec souhlasil. Prohodila, že se nemusí zouvat, a vybídla ho, aby se posadil na pohovku v obývacím pokoji.

„Whisky, nebo červené víno?“ ozvalo se z kuchyně a Jesse se musel pousmát.

„Ještě jsem nepotkal ženu, která by měla ráda whisky.“

Také se zasmála: „Takže mě to zařazuje do skupiny potenciálních transsexuálů?“

„Mělo by?“ Vzal si od ní nabízenou sklenku.

„Už jsem byla řazena i do horších skupin,“ dodala a oběma nalila.

Jesse přistoupil k oknu a zadíval se na protější panelový dům. Ve druhém patře zahlédl v jednom z oken siluetu. Zaostřil, ale přesto tvář dotyčného či dotyčné nerozpoznával. Něco uvnitř mu ale říkalo, že toho člověka zná.

„Kdo bydlí naproti?“ zeptal se Lilian a přiložil si sklenku s whisky ke rtům.

„Nikdo, ten byt je už tři roky prázdný,“ odpověděla a stoupla si vedle něj.

„Tak to možná bude mít nového majitele,“ řekl a ukázal na okno, ve kterém stála ta neznámá osoba.

Lilian si zrakem přejela všechna okna protějšího domu a pak se jen zarazila. „Nikdo tam není.“

„Ale je, támhle!“ A znovu na postavu ukázal prstem.


„Ne, nikdo tam není, Jesse…“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy