Přeskočit na hlavní obsah

Bumerang – Kapitola 4.

Už hodinu a půl se převaloval z jednoho boku na druhý. Spánek ne a ne přijít. Potřeboval se vyspat. Zítra ho čekala dlouhá cesta. Doufal, že konečně dorazí tam, kam míří.


Posadil se na kraj postele a vyhlédl z okna. Žaluzie byly roztažené a jemu přímo do obličeje svítil neonový nápis Motel Ibiso. Ve svých představách si promítal luxusní pětihvězdičkový hotel s vířivkou a donáškou na pokoj. Pak si uvědomil, že právě o toho všeho utíká. Že takový život už nechce. Ne za tak vysokou cenu.

Natáhl se pro tričko ležící na podlaze a přistoupil k oknu. Nebyl to neonový nápis, kvůli čemu nemohl spát. Nebyl to fakt, že je nejspíše jediným nocležníkem v tomto malém motelu uprostřed ničeho. Tak co to bylo? Černé svědomí? Nebo dokonce strach?

„Jsem Jesse Hunter, já nemám strach,“ ujistil se nahlas a žaluzie zatáhl.

Vstoupil do úklidem nepolíbené koupelny a opřel se o umyvadlo. Pohlédl na sebe do zrcadla a zašklebil se. Ještě před týdnem by se na něj usmíval zelenooký černovlasý třicátník s počínajícími vráskami. Dnes to byl zelenooký plešatý třicátník, kterému by podle ztrápeného obličeje každý tipoval minimálně pětačtyřicet. Pustil kohoutek a opláchl si obličej vodou. Znovu na sebe pohlédl do zrcadla a oblékl si tričko.

Ozvalo se zvonění telefonu. Zastavil vodu a vrátil se zpět do pokoje. Telefon zuřivě poskakoval po nočním stolku a na jeho displeji svítilo jméno Danny West. Opět. Neřekl mu to snad dost jasně?

Nechal telefon zvonit a obul si boty. Z křesla sebral svou sportovní tašku a překontroloval, že je v ní vše. Mezi trička hodil nyní již nezvonící telefon. Danny to konečně vzdal. Rozhlédl se po pokoji, aby se ujistil, že nic nezapomněl. Bylo na čase vyrazit. Spánek nepřichází, tak proč by měl ztrácet čas?

Pod zvonkem na recepci zanechal hotovost za jednu noc a nasedl do svého tmavě modrého fordu. Sportovní tašku hodil vedle sebe na sedadlo spolujezdce a z přihrádky vytáhl krabičku obsahující poslední dvě cigarety. Napadlo ho, že by mohl s kouřením přestat. Ale ne teď. Stále to bylo čerstvé a on se potřeboval alespoň nějak přivést na jiné myšlenky.

Otočil klíčem v zapalování a zařadil zpátečku. Vycouval z parkovacího místa, přičemž zadním nárazníkem mírně strčil do velké stříbrné popelnice. Zamračil se do zpětného zrcátka, přeřadil a auto se s chrčením rozjelo po příjezdové cestě pryč.


V dáli zahlédl první světla velkoměsta. Zamrkal, aby se ujistil, že nemá halucinace. Ano, dokázal to. Dojel do cíle.

Sešlápl plyn, aby se do města dostal co nejrychleji. Musel si na dnešní noc sehnat nějaký nocleh. Zítra se začne poohlížet po něčem trvalejším. Ale dnes už bylo pozdě.

Zaparkoval v postranní ulici mezi popelnicemi. Riskantní, ale to ho teď netrápilo. Vystoupil, vzal svou sportovní tašku a zamířil na hlavní ulici, na které zahlédl nějaký zapadlý hotel. Zašklebil se při pohledu na nakřivo pověšenou ceduli. Kde jsou ty časy, kdy měl vyšší požadavky na nocleh. Teď by dal cokoli jen za obyčejnou pohovku, klidně i nepohodlnou.

Dveře vrzly a on vstoupil do malého vestibulu. Rozhlédl se kolem sebe. Malá recepce se nacházela před velkými dvoukřídlými dveřmi. Napadlo ho, kam asi vedou. Do nosu ho udeřil nasládlý zápach. U stolečku u okna zahlédl ženu ve středním věku s načesanými vlasy a cigaretou v ruce. Takové moc dobře znal. Nikdy je neměl rád a vždy se od nich snažil držet co nejdál.

„Dobrý večer, přejete si?“ promluvil na něj starý vyzáblý muž stojící za recepčním pultem. V první chvíli si Jesse neuvědomil, že tam skutečně někdo stojí.
„Dobrý večer,“ pozdravil zdvořile a tašku položil na zem, „rád bych pokoj.“

„Jen na jednu noc?“

„Na celý víkend,“ sdělil mu a z peněženky vytáhl hotovost.

Recepční zavrtěl hlavou: „Platba až při odhlašování.“ S těmi slovy něco zapsal do tlusté knihy a podal mu klíče, které doposud visely mezi ostatními na dřevěném věšáku vedle dvoukřídlých dveří.

„Děkuji,“ kývla Jesse a otočil se k odchodu.

„Přeji pěkný zbytek večera,“ popřál mu ještě stařík. Jesse Hunter jen pokýval hlavou.

„Odkud jste přijel?“ zaslechl za sebou, když zamířil ke schodišti. Zastavil se a ohlédl se po ženě, která právě potahovala z cigarety a doslova ho propalovala pohledem.

„Z daleka,“ odvětil.


Neznámá se uchechtla: „Jako všichni ostatní.“

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.