Přeskočit na hlavní obsah

Bumerang – Kapitola 3.

Tmavě modrý ford zabočil z hlavní silnice směrem ke zchátrale vyhlížející benzínové pumpě. Očividně ji příliš mnoho motoristů svou návštěvou nepoctí. On ale musel. Zdejší cesty neznal a netušil, kdy najde další možnost, aby doplnil palivo pro sebe i své auto. Nechtěl skončit někde uprostřed lesa s prázdnou nádrží a bez vidiny pomoci.

Mladá žena stojící za kasou vzhlédla od papírů a odložila propisku. Poslední auto sem přijelo před hodinou. Sledovala, jak vozidlo zaparkovalo u jediného stojanu. Byla zvědavá na řidiče. Muž? Žena? Ztracený turista?

Srovnala papíry do úhledného komínku a upravila si jmenovku připnutou na uniformě, která se skládala z černých dlouhých kalhot a černé košile. Na hlavě musela nosit čepec s logem společnosti. Neměla ho ráda. Vlastně svou práci neměla ráda celkově. Ale bylo to to nejlepší, co se jí naskytlo.

Auto zaparkovala u jediného stojanu. Přední i zadní světla zhasla. Muž se na sebe podíval ve zpětném zrcátku. Nevypadal jako někdo, kdo utíká před vlastní minulostí. A to bylo dobře. Strach, nejistota a představy nejhorší možných scénářů by ho mohly prozradit.

Zkontroloval, že je motor skutečně vypnutý, a vystoupil. Venku byla větší zima, než očekával. Naskočila mu husí kůže, ale nedal na sobě nic znát. Jistým krokem obešel své vozidlo, odemkl nádržku na benzín, strčil do ní pistoli a pak už jen ucítil vůni benzínu.

Pozorovala číselník na jednom z monitorů. Pomyslela si, že nejspíš tankuje plnou nádrž. Čeká ho snad dlouhá cesta? Kam mířil? Mohlo jí to být vlastně jedno, alespoň bude mít po dlouhé době vysokou tržbu.

Nádržku opět zamkl, ujistil se, že má v zadní kapse svých kalhot peněženku, a vydal se k pokladně. Dveře na fotobuňku se otevřely a on spatřil za pultem ženu. Napadlo ho, že je poměrně nebezpečné, aby byla sama v tuto večerní dobu na tak opuštěném místě. Zrak stočil k chladicímu boxu s obloženými chleby. Přejel si poslední čtyři zkoumavým pohledem a nakonec vybral ten, který vypadal nejméně okorale. Cestou k pokladně vzal dvoulitrovou láhev jemně perlivé vody a vše vyložil ženě k rukám.

„Budete platit hotově, nebo kartou?“ zeptala se automaticky, přestože moc dobře věděla, že platební terminál už dva dny nefunguje. Šéf kvůli tomu volal do banky, kde mu oznámili, že nezaplatil povinné poplatky. A očividně to neudělal dodnes.

„Hotově,“ odvětil muž a vytáhl ze zadní kapsy kalhot černou koženou peněženku. Pohlédl na monitor, na kterém stále částka, kterou musel uhradit. Podal ženě bankovky.

„A dva dolary nazpátek,“ usmála se a položila před něj vrácené peníze.

„To je v pořádku,“ usmál se a přistrčil jí peníze zpět. Mírně se začervenala. Bylo to větší spropitné, než na jaké byla zvyklá. Většinou žádné nedostávala.

„Děkuji. Přeji pěkný zbytek večera,“ pronesla další naučenou frázi a nahodila rovněž naučený úsměv.

„Pěkný zbytek večera i Vám, Alexandro,“ pronesl zdvořile i on. Při vyslovení jejího jméno jí přejel mráz po zádech. Nikdy jí zákazníci neoslovovali jménem. Rukou se chytla za část uniformy, kde jí visela jmenovka.

Muž se otočil a pomalým krokem se vrátil ke svému autu. Sledovala každý jeho pohyb. Usedl na sedadlo řidiče, nákup si položil vedle sebe a otočil klíčkem v zapalování. Motor zachrčel a naskočil. Světla se opět rozsvítila. Všimla si, že se na ni podíval. Znovu ji zamrazilo. Pak se auto znovu rozjelo po příjezdové cestě a dále po hlavní silnici.

***

Seděla na pohovce a se sklenkou bílého vína u rtů pozorovala čáry, které před pár minutami bezmyšlenkovitě načmárala na bílé plátno. Hledala v nich nějakou emoci, poselství, myšlenku. Hlavu naklonila mírně doleva a několikrát zamrkala. Nic. Prostě jen čáry.

Dopila víno a sklenku položila na zem vedle pohovky. Z konferenčního stolku sebrala krabičku nikotinového ráje a jednu z cigaret si zapálila. Nasála a vyfoukla malý obláček kouře. Znovu se zadívala na své dílo. Ale stále viděla jen čáry. Žádný hlubší smysl.

Zaposlouchala se do melodie hrající z rádia na balkóně pod jejím bytem. Zavřela oči a nechala se unášet pomalými tóny písničky od Radiohead. Vnímala každou notu.

Oči znovu otevřela. Zadívala se na svůj výtvor a uviděla to. Katherine milovala čínskou kulturu a tohle jí něco připomínalo. Ano, podobalo se to nějakému znaku. Ale kterému?

Vstala a otevřela starou dubovou skříň. Chvíli přemýšlela, ale pak na jejím dně našla to, co hledala. Zápisník, který jí Katherine dala minulý rok k narozeninám. Říkala, že si do něj má zapisovat všechny skvělé okamžiky, aby si je pak později mohla připomenout. Ano, ty světlé chvilky jejího života. Světlé období. Světlo!

Zápisník odhodila zpět do skříně a usedla znovu k malířskému plátnu. Do pravé ruky uchopila štětec, namočila ho do černé barvy a pokračovala ve své práci. Světlo. Znak světla. To je to, co jí to připomnělo. To je to, co její podvědomí chtělo, aby namalovala. Protože někde hluboko, hodně hluboko ve své duši věděla, že vše bude zase v pořádku. Že mraky odplují a ona bude moci být konečně šťastná. Znovu uvidí slunce.

Guāng.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.