Bumerang – Kapitola 2.

Lilian Clarková opouštěla soudní síň se smíšenými pocity. Nevěděla, zda má být ráda, že vysoudila jako odškodné tak vysokou částku. Trápil ji fakt, že kvůli tomu podkopla nohy své dlouholeté přítelkyni a její rodině. Tížil ji nepopsatelný pocit. Chtěla se jen dostat co nejrychleji domů a pokusit se najít odpověď ve sklence dvacet let staré whisky.

Nastoupila do přistaveného taxíku a nadiktovala řidiči adresu. Postarší prošedivělý muž se na ni usmál a vyjel. Lilian vyhlédla z okna a pozorovala okolní budovy, lidi na ulici. Vnímala každý jejich pohyb. Nebo se o to alespoň pokoušela. Běžně jí tyto vjemy přinášely inspiraci. Dnešek byl ale jiný.

Promnula si své oříškově hnědé oči. Pálily ji. Dnes byla celý den v soudní síni a neměla chvíli klidu. Dnes byla nucena vstávat v půl páté ráno, uvařit si šálek silné kávy a vydat se vstříc nepříjemnostem.  Toužila po klidu. Víčka se jí pomalu zavírala.

„Slečno?“

Trhla hlavou a zadívala se na tvář, která se na ni z předního sedadla upřeně dívala. Taxikáři se na čele rýsovaly dvě hluboké vrásky. Připomínalo jí to jejího otce, kterému se stejná vráska tvořila ve chvíli, kdy se smál. A to nutilo ke smíchu i Lilian.

„Madam?“ oslovil ji znovu taxikář.

„Ano?“ zeptala se, již zcela přítomně.

„Jsme tady,“ pokynul hlavou směrem k cihlovému dolu na rohu ulice.

Lilian se podívala na číselník a podal muži bankovku. „Drobné si nechte,“ dodala a vystoupila.

Po schodech vystoupala do prvního patra a odemkla dveře svého skromného bytu. Malá vstupní chodbička sousedila s o něco větší kuchyní a obývacím pokojem, který Lilian sloužil i jako ložnice. Nábytku zde měla jen poskrovnu – velkou dubovou skříň na šaty, pohovku sloužící jako postel, malý konferenční stolek a dřevěný stoleček, na němž byla postavená stará televize. Nebyl to žádný luxus, ale ona byla spokojená.

Z kuchyňské linky vytáhla skleničku a nalila do ní trochu z láhve whisky. Opřela se o linku a povzdechla si. Několikrát zamrkala a pohlédla z okna na rušnou ulici. V hlavě se jí přehrávaly dnešní události. Věděla, že učinila správně, ale zároveň jí to trhalo srdce na drobné kousíčky.

Sklenku si přiložila ke rtům a usrkla. Hořká tekutina jí sklouzla po jazyku až do krku. Zamířila do obývacího pokoje a posadila se na pohovku. Z nohou setřásla lodičky, ze kterých ji už bolely nohy, a opřela se o měkké polštáře.

Vzpomínala, jak tu sedávaly s Katherine, popíjely Merlot a stěžovaly si na protivné šéfy, neschopné chlapy a nepříjemné taxikáře. Nebylo to tak dávno, ale jí to přišlo jako roky. Katherine pro ni byla jako sestra. Na střední škole jí zachránila život, zachránila ji před ním.

Zatřásla hlavou, aby vzpomínky zahnala. Zrak sklopila ke skleničce a jejím obsahem mírně zamíchala. Následně whisky dopila. Obličej se jí zkřivil do podivné grimasy. To ta alkoholová chuť.

Zazvonil zvonek. Lekla se. Nikdo ji nechodil navštěvovat. Bydlela v pochybné čtvrti. Většina jejích obyvatel byli drogově závislí, prostitutky a bezdomovci. A pak tu bydlela ona – Lilian Clarková, zkrachovalá malířka.

Zvonek se ozval znovu. Uvědomila si, že to omyl asi opravdu nebude. Vstala a vyhlédla z okna na ulici. Na chodníku tam stál holohlavý muž středního vzrůstu. Poznala ho. Byl to ten, před kterým ho Katherine na střední škole zachránila.

„Co chceš?“ štěkla na něj nepřátelsky.

Muž se rozhlédl kolem sebe, aby zjistil, odkud se hlas ozval.
„Nahoře, ty idiote!“ sdělila mu a on jako na povel zvedl hlavu.
„Lilian!“ řekl a na tváři se mu objevil úsměv.

„Co chceš, Andrew?“ zopakovala svou otázku. Nebyla z jeho přítomnosti nadšená. Nejraději ho měla, když hnil ve své garsonce na druhé straně města.

„Nebuď tak nepřátelská! Slyšel jsem, že se Katherine díky tobě dostala do basy. To už asi nebudete moc kamarády, co?“ zasmál se.

Za odpověď jí nestál. Zavřela okno a zkrátka ho ignorovala. Byl tím posledním, s kým teď chtěla mluvit. Zvláště po tom všem, co jí tehdy udělal a chystal se udělat. Oproti němu byl čin její kamarádky dětským žertem.

Nezapomeňte mi napsat své reakce do komentářů. Děkuji!

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy