Přeskočit na hlavní obsah

Pro někoho krok, pro mě cesta

Ani si už nepamatuji, kdy to všechno začalo...

(Photo by werika)

Babička mi vždy říkala, že mám nadání pro vymýšlení příběhů. Na dovolené v Řecku - tehdy mi bylo asi deset let - jsem si vymyslela pohádku o kravičce Stračeně, kterou uneslo tornádo a ona se tak dostala přes půlku světa. Podrobnější děj si už nepamatuji, ale dodnes mi to babička se smíchem připomíná. Prý jsem to měla hodně dobře promyšlené. A nikdy mi nechtěla věřit, že jsem to tenkrát vymyslela - jak se říká - z patra.

To byly asi ty první záchvěvy mé literární tvorby.

O nějaký čas později jsem začala psát krátké povídky s minimálním dějem. Tenkrát je četla i mamka. Ale když se k tomu vracím zpětně, jen se tomu směji. Ten pravopis, opakování sloves, děj… Ale vlastně každý nějak začínal, že?

Pak jsem na nějaký čas měla odmlku. A jednoho dne mi má nejlepší kamarádka dala přečíst jednu svou básničku. A ve mně se něco zlomilo. A teď se podržte - ano, já začala psát poezii! Teda, pokud se tomu tak dá vůbec říkat. Prostě takové ty rýmovačky, které nedávají smysl, ale jsou - dle slov některých lidí - roztomilé.

Nějaký čas jsem měla opět odmlku.

Přišly prázdniny roku 2011 a mně v hlavě opět začaly šrotovat nápady. Byla jsem schopná hodiny ležet a představovat si nějaké příběhy, přehrávat si je v duchu. A tak mě napadlo to zkusit sepsat. Vznikl můj první vícestránkový příběh s naprosto primitivním dějem a nijak velkou myšlenkou.

Jenže já chtěla víc. Jednoho dne jsem se ráno probudila a doslova jsem před očima viděla nový námět. Sedla jsem k notebooku a začala psát. Psala jsem vesměs o skutečných událostech, inspirovala jsem se svým životem. Vzniklo prvních několik stránek. A tím jsem chtěla skončit.

Ale nedalo mi to. A ze sedmi stránek se stávalo čtrnáct, dvacet, pětačtyřicet… Své nejlepší kamarádce jsem stále opakovala, že to nebude dlouhé. A asi jsem tomu i na chvíli sama věřila. Jenže mě to popadlo tak, že jsem se zarazila na sto třicáté stránce.

Po krátké době jsem ale zjistila, že mě to k tomuto příběhu neustále táhne. Byl to pro mě únik z reality, mohla jsem si tak vypsat veškeré své emoce, přenést se do říše fantazie a vlastních tužeb.

Finální verze jsem dosáhla v srpnu roku 2015 - po čtyřech letech. Měla jsem před sebou dvě stě stránek. Nejdelší příběh, který jsem doposud napsala. Měla jsem z toho radost, ale zároveň jsem měla chuť celý dokument hodit do koše.

Nakonec jsem ho začala publikovat na Wattpadu, někdy na jaře roku 2016. A v současné době je to můj nejčtenější příběh.

Proč jsem ho nesmazala?

Začínala jsem ho psát jako naprosto nezkušená holka, která se pořádně neuměla vyjádřit. A v průběhu příběhu jde ten vývoj od dítěte neschopného slova k autorce, která už zhruba ví, kam patří které slovo. A právě díky tomu jsem celý příběh nesmetla z povrchu zemského. Protože je to takový můj vývoj.

Ale vraťme se do roku 2012. Vedle No Commentu vznikaly i jiné drobnější příběhy. V podobném duchu. A postupně se má drobná próza rozrůstala.

V červenci 2015 jsem se přidala na Wattpad a začala psát své první fanfikce. A ty byly vážně hrozné. Ale bavilo mě to a hlavně jsem se chtěla zlepšovat.

Získávala jsem více a více inspirace, poznávala jiné autory, nacházela své první věrné čtenáře. A věřte tomu nebo ne, ale podpora ze strany čtenářů je ta největší motivací!

Po čase jsem si řekla, že by to chtělo změnu. Vrhla jsem se na nová témata, na nové žánry, které jsem publikovala nebo si je jen nechávala pro sebe. Sama jsem zjišťovala, že jsem už na trochu jiné úrovni než před pár lety a měla jsem z toho ohromnou radost.

Pustila jsem se do zkulturnění svých prvních větších výplodů. Předělala jsem své první fanfikce, dopilovala No Comment, sepsala si spousty nových nápadů. A v současné době jsem se svou tvorbou nadmíru spokojená.

Na konci minulého roku jsem se pustila do "projektu", ke kterému jsem se odhodlávala už nějaký ten měsíc. Začala jsem psát příběh Without face. Možná si říkáte, proč bylo tak těžké začít? Víte, ono není lehké psát o osobních zkušenostech. Bála jsem se reakce lidí. Bála jsem se, že mou myšlenku nepochopí, že mě smetou ze stolu. Ale mnozí to neudělali. Dostalo se mi ještě větší podpory. A za to jim nikdy nebudu moci dostatečně poděkovat.


Vy všichni, kteří se nacházíte na startovní čáře a se psaním začínáte - jděte do toho, pokud je to to, co vás naplňuje! Nebojte se kritiky, hledejte v ní zlepšení. Přesvědčte své přátele, aby k vaší tvorbě byli upřímní, protože z vlastní zkušenosti vím, že kritika od nejlepších přátel vás posune nejdále. Současně se nebojte požádat někoho o pomoc - především korektory. Oni vám hlavu neutrhnou - je to jejich práce - a pro ostatní pak budou vaše příběhy příjemnější ke čtení.


Každý autor začínal jako neznalec, který dělal chyby. A je jen na vás, jak moc jste pro psaní zapálení, jak moc se tomu chcete věnovat a zlepšovat se.

Neváhejte a jděte do toho, pokud vás to baví!



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.