Jo Nesbo – Syn

A son's responsibility isn't to be like his father, but to be better than him."

Od romantických knih a knih vyprávějících o prostém životě lidí jsem se přesunula k autorovi, jehož tvorba mi byla doposud neznámá. Nikdy předtím jsem žádnou knihu napsanou autorem žijícím na severu Evropy v ruce nedržela.

I když říkat, že jsem ji držela v rukou, je poměrně zavádějící tvrzení.

Bylo to po nějakém nákupu na serveru Alza.cz, kdy mi po zaplacení přišel email, že jako dárek ke svému nákupu získávám možnost si zdarma zakoupit dvě audioknihy z nabídky Alza Media. A tak jsem nezaujatě příslušné webové stránky otevřela a vyskočila na mě kniha Jo Nesbo - Syn. A já zkrátka věděla, že je to jasná volba.



Pár měsíců mi jen tak zabírala místo v počítači, ale nakonec jsem se k ní dostala. A musím přiznat, že jsem byla v naprostém šoku…

Po poslechnutí první kapitoly jsem byla zmatená. Nic mi nedávalo smysl. Ke všemu mi bylo představeno tolik postav a jejich jména či povolání/role jsem si nebyla schopná zapamatovat.

Přišla druhá kapitola a já byla čím dál tím zmatenější. Měla jsem chuť knihu smazat, nedoposlouchat ji. Nemám ráda pocit nejistoty nebo pocit, že se v knize naprosto ztrácím.

S přibývajícími kapitolami jsem ale děj k mé radosti začala chápat. A v té chvíli mě naprosto uchvátilo, jak detailně a propracovaně to Jo Nesbo nepsal. Kde vzal veškeré ty podrobnosti? Jak to mohl tak geniálně napsat?

Byla jsem napjatá. Co je Sonny vlastně zač? Proč dělal to, co dělal?

Na první pohled se čtenáři může děj zdát kapku obyčejný, stereotypní. Pak ale člověk začne pronikat hlouběji a hlouběji, vše se začíná zamotávat a vy jen tak sedíte, jezdíte očima po řádcích a říkáte si - jak tohle nakonec dopadne?

Na můj vkus - a bude to především z toho důvodu, že se jednalo o první knihu, kterou jsem od tohoto autora četla - byly některé scény až moc surové, naturalisticky popsané. Ale to zkrátka k detektivnímu žánru částečně patří, ne?

Zpočátku jsem byla skeptická k samotnému začátku knihy. Vše bylo zmatené, nejasné, mnohdy mi to nedávalo smysl ani po dočtení celé knihy. Nicméně jsem po přečtení další detektivky od stejného autora přišla na to, že se jedná o jeho styl - zmást čtenáře na úplném začátku, zamotat ho do děje a nakonec záhadu rozuzlit a odhalit jako viníka někoho, koho jste po dobu celé knihy měli rádi.

Ehm, chtělo se mi v té chvíli řvát…

Z knihy jsem zkrátka a jednoduše po dočtení byla taková nijaká, ale zároveň nadšená. Vířily se ve mně pocty zloby ze samotného konce, ale zároveň pocity obdivu, jak to všechno autor dokázal zamotat a zase rozmotat.

Jsem čtenář, který miluje psychologické popisy, šťourání se v něčí hlavě. A právě díky této knize jsem poznala, že Jo Nesbo je pro mě skvělým průvodcem.

Jo Nesbo se stal jedním z mých nejoblíbenějších autorů.


Na závěr bych ještě doplnila, že knihy tohoto autora jsou něco jako série Game of Thrones. Jakmile si zamilujete nějakou postavu, na 99 % umře… A to říkám po zkušenosti nejen s knihou Syn, ale i po nedávném dočtení knihy Červenka nese smrt.
V současné době na mě v knihovničce čeká anglická verze tohoto díla. Tak se snad k němu brzy zvonu dostanu.


Neberte tento článek jako nějakou recenzi, ale spíše jen subjektivní názor někoho, kdo v životě nedokázal žádnou kvalitní recenzi napsat. I tak ale doufám, že jsem vás trochu navnadila.


Četli jste knihu Syn? Jak se vám líbila či nelíbila?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy