Přeskočit na hlavní obsah

K lepším zítřkům – bez „toxických“ přátel

Přátelství. Mezilidský vztah zakládající se na vzájemných sympatiích bez existence sexuální přitažlivosti. Nějak tak by vám to nejspíš podal nějaký výkladový slovník. V mém překladu je přátelství mezilidský vztah založený na důvěře, sympatiích, vzájemném porozumění, zážitcích a společných chvílích. Ale to je jen výčet, protože definovat přátelství je vlastně poměrně nesnadné. Samozřejmě s absencí toho zmiňovaného sexuálního koření (když už tedy chci být přesná). Přátelství je důležité a občas i poměrně vzácné. A právě o něm chci dnes mluvit.


Jako malí přátelství vnímáme jinak než jako dospělí lidé. Kamarád je pro nás prakticky každý, kdo je ochotný si s námi hrát na pískovišti, pouštět draka nebo stavět hrad z písku. Navázat přátelství jako dítě je často tak jednoduché, až mě to teď nutí k úsměvu. S postupem času a jak pomalu dospíváme, začíná pro nás přátelství znamenat něco jiného než jen to „hraní na pískovišti“. V jistých fázích života jsou pro člověka přátelé nejdůležitější a právě oni jsou často našimi stavebními kameny na cestě k budoucnosti.

Některá přátelství vydrží přes pískoviště ještě několik let. Ti šťastnější budou toto přátelství pěstovat až do konce svého života. Ve větší míře případů ale lidé prostě odejdou a jiní přijdou. Někteří odejdou sami, jiné prostě budeme muset opustit – pro své, ale i pro jejich vlastní dobro.


Nebudu lhát – na gymnáziu jsem kolem sebe měla partu lidí. Bavili jsme se každý den, podnikali jsme spoustu věcí, sdíleli jsme spolu své životy. Mezi těmito lidmi byla i má tehdy nejlepší kamarádka, se kterou jsem se znala od první třídy. Myslela jsem, že tohle jsou ti lidé, které jsem ve svém životě potřebovala. Pravdu jsem zjistila až s blížící se maturitou. Naposledy pro nás zazvonil školní zvonek, my odcházeli s maturitním vysvědčením v ruce a všemu byl konec. Čekala jsem na jakýkoli náznak zájmu z jejich strany. Nic. A tehdy mi došlo, že to nejsou ti správní lidé. Tehdy jsem přišla o část svého života, o lidi, kterým jsem věřila. Dnes když se potkáme, proběhne jen zdvořilé pozdravení.

Nechci tady dopodrobna rozebírat osudy svých tří nejlepších kamarádů, respektive osudy našeho přátelství. Se svými dvěma nejlepšími kamarádkami jsem se znala od první třídy. Se svým nejlepší kamarádem od prváku na gymplu. Naše přátelství po čase vyprchalo. Ať už to byl pozvolný „rozklad“, nebo prostě jen špatná shoda okolností. Nebo jen pošahané „tajemství“.

Abych se dostala přes tyhle sentimentální kecy…

S nástupem na vysokou školu jsem ztratila prakticky všechny. Současně jsem se dost bála všech těch nových lidí. Ale to při nástupu na nové místo prožívá asi většina z nás. Nechci tady zdlouhavě popisovat všechny své tehdejší pocity. Mám takový dojem, že jsem to už v některém článku udělala. Chci jen říct, že jsem se bála. Po předešlé zkušenosti jsem se bála, že už si nové přátele nenajdu a že vlastně asi ani nikomu nikdy věřit nebudu.

Ale abych se ještě vrátila o pár kroků zpět. Právě v době, kdy jsem nastupovala na vysokou, mi tehdy ještě moje nejlepší kamarádka řekla, že bych se měla ve svém životě zbavit toxických lidí. Lidí, kteří mě stahují ke dnu a kvůli kterým se akorát trápím. Začala jsem nad tím přemýšlet. A tehdy to šlo ráz na ráz.

Smazala jsem – prakticky ze dne na den – ze svého života lidi, kteří o mě nestáli. A začínala jsem se stavět čelem k tomu, že nejspíš přijdu i o svou první nejlepší kamarádku. A ono se tak stalo. O pár týdnů později následoval i můj nejlepší kamarád. Oba to byli lidé, se kterými jsem strávila hodně času, spoustu jsme toho o sobě věděli. Ale současně to byli lidé, kteří mě akorát stahovali ke dnu (i když to někdy možná mysleli dobře). Od přátel jsem vždy čekala podporu v tom, co dělám. A z jejich strany zkrátka nějak nepřicházela.

Je tomu pár měsíců, co jsem ztratila kontakt i se svou třetí nejlepší kamarádkou. S tou, která mi tehdy řekla, abych ze svého života vymazala toxické lidi. Důvod tohoto „rozpadu“ byl jiný než u předešlých lidí. Možná je to sobecké, ale její „nedůvěra“ (protože na mě to tak působilo) mě zranila a já ji nemohla přenést přes srdce.

Byla jsem na tom špatně. Ztratila jsem své „jistoty“. A právě v tom okamžiku mi došlo, že tohle je vlastně nový začátek. Otevřela jsem oči a zjistila, že mám kolem sebe nové lidi. Nové přátele. A vlastně i staré, o kterých jsem jen nevěděla.


Tohle celé nemělo být jedno velké vylévání srdce. Měl to být jen příběh někoho, kdo otevřel oči. Protože je mi jasné, že spousta lidí si tím také prošla, nebo prochází. Lidičky, nebojte se od sebe odříznout ty, o kterých si myslíte, že vám akorát ubližují, nebo vás nějak „stahují“ ke dnu. Bude to bolet, to nepopírám. Probrečela jsem spoustu nocí. Ale budete pak šťastnější.

Nemá cenu ve svém životě držet „toxické“ lidi. Každý jsme jiný, každý máme jinou povahu a každému sednou jiní lidé. Proč bychom si měli u těla držet ale ty, kteří nám nesedli? Je to hloupost.

Ujasněte si sami, co od přátelství očekáváte. A vadí-li vám někdo, nesedne-li vám, řekněte mu to. Buď se pokusí změnit, nebo odejde. Nedovolte lidem, aby vám kradli vaše šťastné chvíle. Nestojí to za to.


Tímto bych chtěla poděkovat těm pár dušičkám, které při mně stojí. Těm pár osůbkám, které jsem ještě neomrzela (a snad ani neomrzím). Oni ví, že jsem tu pro ně kdykoli. Oni ví, co pro mě znamenají. Díky Gabux, Janče, Lucce a Elizabeth za to, že mě těch posledních několik měsíců drží nad vodou. Protože to přátelé dělají, ne?

Na závěr tohoto článku chci říct, že tímto nechci působit jako sobec, který si neváží druhých. Právě naopak. Troufám si říct, že jsem člověk, kterému na druhých až moc záleží a rozkrájel by se pro ně. Ani jednoho ze svých rozhodnutí nelituji. Už jen vzpomínám – občas ve zlém, ale také hodně v dobrém. Protože všechny lidi ve svém životě držet nemůžeme.


Komentáře

  1. Já mám v současné době problém s tím se lidem otevřít, navzdory tomu, jakkoliv to bylo pro mě předtím snadné. V souvislosti s tím jsem od sebe - aniž bych si to uvědomovala - odstřihla strašnou spoustu lidí, ty toxické, i ty, u kterých mě to docela dost mrzí. Ale ti, kteří se mnou nezvládnou být ve špatných chvílích, nestojí za to, aby se mnou byli v těch dobrých. Alespoň tak mi to řekla jedna chytrá osoba :) Skvělý článek.

    https://hugsandkissesforfree.blogspot.com

    OdpovědětVymazat
  2. Těch přátel z pískoviště jsem měla několik... bylo jich fakt hodně, ale jak jsme postupem času dospívali, tak jsme se také opouštěli. Každý jsme šli svým směrem, ačkoliv do teď se pouze zdravíme, ale ne se všemi. Dvě kamarádky mi zůstaly, aspoň že tak. Ovšem na druhou stranu jsem potkala i nové kamarády na střední škole... ale bylo jich jen pár ze třídy. Přátelství chce prostě také péči, né že ne. Je to něco důležitého pro naše životy. :-) A jsi báječná a já jsem ráda, že tu pro tebe můžu být. :-) Za chvíli nastoupíš do zaměstnání a tam také poznáš pár nových přátel, uvidíš. :-) Moc krásný článek, četla jsem to jedním dechem. A mimo jiné věřím, že tímto si prošel/prochází každý. :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.