Přeskočit na hlavní obsah

Až naprší a uschne...



Nedělní odpoledne, deštivé počasí a nezkrotná potřeba něco říct. V hlavě poválečná literatura a v srdci touha tvořit.



Sedím na své posteli a snažím se soustředit na učení. Nebe se zatahuje a na rozpálený parapet začínají dopadat první kapky deště. Neuběhne ani pět minut a prší tak moc, že musím zavírat okno, abych neměla na podlaze kaluž. Usrkávám kávu a stáčím zrak zpět k páté otázce z poválečné české literatury.

Zjišťuji, že pomalu přestávám vnímat text. Jsou to jen prázdná slova. Bez myšlenky. Bez hlubšího smyslu. Zhluboka se nadechuji a vydechuji. Odkládám těch několik desítek stránek plných vědomostí, přičemž stále nemám ponětí, jak si to zvládnu všechno nacpat do hlavy. Pozoruji kapky dopadající na okno a piji kávu.

Myšlenky utíkají do světa fantazie. Je tohle ten okamžik, který chtěli surrealisté zachytit?

Napadá mě, jak hrozně pěkná by byla fotka v dešti. Zároveň si uvědomuji, že vlastně už nemám Instagram. A s dalším nádechem mi dochází, že mi ani nechybí.

Mé úvahy se stáčí k blogu. Hlavou mi bleskne, že bych měla napsat nový článek. Druhý hlas na mě křičí, že bych se měla raději učit a na blog se ještě do konce června vykašlat. To ale nejde. Nějaký vnitřní pocit mě nutí k tomu sednout k počítači a ťukat do klávesnice jako o život. Neříká se tomu metoda psychického automatismu?

Přemýšlím nad lidmi, kteří si plní své sny. Den co den. Přeji si být také taková. Prostě se sebrat a udělat to, co v ten okamžik chci. Není to právě to, o co usiloval Oldřich Mikulášek ve svých verších?

Přemýšlím nad novými články. Mám tolik nápadů, avšak v této chvíli tak málo času. Těším se na léto. Na volné dny, kdy budu moci tvořit. Kdy budu moci realizovat nějaké již dlouho chystané články.
Po ulici projíždí auto. Zůstává za ním rozvířená voda v kalužích. Vrací mě to zpět do reality. Opět plně vnímám bubnování deště a hřmění v dáli. Odkládám kávu a beru do ruky studijní materiály. Teď není čas na fantazírování, ještě ne. Čeká mě dlouhý a náročný měsíc.

Zvládnu ho, nebo ne?

Má pozornost během několika sekund opět upadá. Rozsvěcí se neviditelná žárovka a dochází mi, že tohle je přesně ten článek, který chci a potřebuji napsat. Kapku poetický, avšak reálný. O přítomných chvílích. Je to absurdní? Avšak mě to baví. Začínám chápat, proč Jiří Kolář podlehl poezii všedního dne, proč jej proslavily jeho deníkové zápisky.

A tak vznikl tento článek vyjadřující vše, co bych jindy vyložila prostými slovy.

Múza s vámi, lidičky!

Komentáře

  1. Moc nádherný článek, kéž by u nás takhle klidně pršelo. U nás to byla pořádná bouřka a elektrika nešla dva dny, tak jsme museli si jet oběd udělat k dědovi do vedlejší vesnice. :D

    OdpovědětVymazat
  2. Krásný článek. Opravdu skvěle píšeš, tak si nenech od nikoho nic jiného namluvit! :) Například tenhle text mě naprosto dostal do kolen.
    Já vždycky odjedu z místa, kde je následně bouřka a už mě to pěkně štve. Ještě jsem pořádně nezažila ani jednu bouřku. Což je docela smutný.
    A tento měsíc zvládneš levou zadní!

    Gabux

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.