Přeskočit na hlavní obsah

Problémy „zrakáčů"


Je tomu již nějaký ten pátek, co jsem vydala článek Co „zrakáči“ neradislyší (pokud jste nečetli, doporučuji přečíst). Článek se dočkal poměrně pozitivních ohlasů, a tak mě napadlo napsat takové menší „pokračování“, respektive článek o každodenních problémech nás, zrakově postižených.



Na začátek bych opět chtěla zdůraznit, že vše vychází z mé osobní zkušenosti, popřípadě ze zkušeností zrakově postižených osob, které znám. Ne vše musí platit na všechny, ale věřím, že nás to takhle má spousta.

Vlaky, MHD – zkrátka doprava. Ať už se jedná o jízdní řády, informační tabule na nádražích či o hledání rezervovaného místa v autobuse/vlaku/letadle. Vždy si přijdu jako absolutně neschopný tvor. Kdyby neexistovala aplikace iDOS či možnost rezervovat si místo ve vlaku z plánku, nejspíš bych nikam nejezdila. Ve vlacích se mi často stává, že čísla na sedadlech jsou tam malá, že prostě přečíst nejdou, nebo někdy ani nevím (nemám-li místenku), zda je místo obsazené či nikoli.

Fast foody / kavárny / bufety. Konkrétně mám na mysli podniky, ve kterých nemají jídelní lístky na stolech nebo na vývěsních tabulích u vchodu, ale vzadu na zdi za pokladnami. Pro mě úplný konec. Pokouším se takovým podnikům pokud možno vyhýbat, nebo si (kupříkladu v kavárnách) objednávám to, co na sto procent vím, že mají. A docela dost to i usnadňují podniky, které mají menu vyvěšené na svých webových stránkách.

Peníze a nakupování. Cenovky jsou občas docela velký oříšek, o gramáži balených potravin ani nemluvím. A vlastně i volnému prodeji („u pultu“) se poměrně vyhýbám. Větší legrace je občas při placení. Dělá mi neskutečný problém počítání mincí. Často proto jako blbec zírám do peněženky a „hodiny“ hledám drobné. Nebo se mi stane, že dám pokladní míň, než bych měla (to se mi stává až moc často). A co teprve, když vám vrátí a vám ty drobné spadnou na zem­… Kdo to má hledat… Naučila jsem se proto platit především kartou, nebo (pokud to jde) si peníze přichystat předem.

Hledání budov/kanceláří/učeben. A nejhorší jsou vyvolávací systémy! Na úřad prakticky nemůžu chodit sama. A někdy ani poprvé k nějakému novému lékaři. A podobně tomu je i ve škole. Na začátku tohoto semestru nás přestěhovali do nové budovy. Na staré budově jsme měli všechny učebny na jedné chodbě, teď je máme rozházené po celé budově. Značení by snad nemohlo být menším písmem. Díky bohu za mé spolužáky! Noční můrou jsou pro mě ovšem vyvolávací systémy na úřadech či na poště. Tam končí veškerá legrace.

Hledání na telefonu/počítači. Nemít telefon a mobilní data, asi nepřežiju. Ať už jde o zmiňované hledání dopravních spojení, jídelníčků a spousty dalších věcí. Někdo o mně může tvrdit, že jsem na svém smartphonu závislá, ale HEJ, já ho k tomu životu potřebuju! Na spoustu textů nevidím (ať už ve škole, při vaření, nebo kdekoli jinde) a foťák v mobilu je pro mě jedna velká záchrana. Na telefonu i počítačích používám zvětšovací digitální lupy. Je to neskutečné ulehčení a spousta lidí to nechápe a jen se na mě podivně dívá. Proč? Hledat třeba na telefonu emotikony, teď už i odepisování an zprávy je občas problém.

Tohle bylo pět asi nejběžnějších věcí, se kterými se potýkám každý den. Nechci, aby tenhle článek vyzněl nějak negativně, nebo aby čtenář měl pocit, že v něm chci vyvolat lítost. To opravdu ne! Jen jsem chtěla ostatním přiblížit trochu jiný pohled na svět, ten můj (ten náš, zrakově postižených).

Ať už je tenhle život s hendikepem složitý jen trochu nebo hodně, důležité je naučit se s tím žít. Najít si cestu, způsoby, jak si to ulehčit. Zmiňovala jsem, že často používám foťák v telefonu. Fotím si třeba jen v pekárně cedulky u pečiva, abych věděla, co to vlastně mají. Lidé se kvůli tomu divně dívají. A já se s tím snažím vypořádat. Je to moje ulehčení života, ale zároveň prostě vím, že to na okolí působí divně. Hlavní je ale si ty způsoby a cesty najít! Život je pak lehčí. Aspoň trochu.

Hádám, že mě časem napadne ještě spousta dalších každodenních „strastí“ (už teď se mi vybavuje námět na článek o „strastech ve škole“). Bude-li zájem, mohla bych časem sepsat i další články na toto téma.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.