POVÍDKA: O přátelství


Lidé přicházejí a odcházejí. S novými místy potkáváme nové, s rostoucími propastmi ztrácíme staré. Každý z nás měl ve svém životě období, ve kterém zkrátka věřil nesprávným lidem. Lidem, kteří se zdáli být pravými přáteli. Byli ovšem pouhou iluzí.




Stála na kraji útesu a hleděla do dáli. Pozorovala pomalý let hejna ptáků, stromy ohýbající se pod náporem větru. Přišlo jí, že má svět jako na dlani. Připadala si jako vládkyně toho všeho okolo. Nebo si to alespoň přála. Nechtěla být ani tak vládkyní světa. Stačilo by jí, kdyby dokázala zvládat svůj vlastní život.

Posadila se na okraj útesu, nohy svěsila dolů. Ten nepříjemný pocit jí ovšem už nic neříkal. Byla již zvyklá na to, že neměla vždy pevnou půdu pod nohama. Zavřela oči a zaposlouchala se do zpěvu slavíka. Melodie jí uklobala až ke vzpomínkám. Vzpomínkám na lidi, které ve svém životě kdysi měla.

V době, kterou spousta lidí nazývá nejlepším obdobím života, byla jako na horské dráze. Měla kolem sebe partu kamarádů, kteří podnikali všemožné výlety, posezení. Měla je ráda, byli její oporou. Připadala si mezi nimi chtěná. Zkouška dospělosti jí ovšem otevřela oči. Uvědomila si, že to nejsou přátelé. Nechali by jí přátelé uprostřed cizího města se zraněním? Lhali by jí přátelé o tom, co si o ní myslí? Pochybovala o tom.

Často čítávala, že přátelství, jež trvá déle než třináct let, je to opravdové a celoživotní. Pro ni byl ten třináctý rok osudným. Začínala být na pochybách. Nebyla nikdy příliš optimistickým člověkem, přílišní optimisté a naivní lidé se jí příčili. Ta jistá půda, na kterou se tolik let spoléhala, se jí začala propadat. Stále měla ale ještě ten malý palouček, na kterém se vždy mohla schovat, kde byla v bezpečí.

A pak se jednoho dne zřítil i ten. Z minuty na minutu. Zdálo se až absurdní, že by pětislovná věta mohla napáchat tolik škody.

Ocitla se ve vzduchoprázdnu. Neměla kam bezpečně dopadnout. Neměla bezpečné místo. Pochybovala sama o sobě. Ztrácela se v tom nekonečném vesmíru.

Otevřela oči, ze kterých jí po tvářích steklo několik slz. Bolelo to. I po tolika měsících to stále bolelo. Zároveň jí to dodávalo odvahu. Stále dokola se upevňovala v tom, že ti lidé jí jen stahovali ke dnu. A to ona nechtěla.

Znovu pohlédla před sebe do krajiny. Spatřila blížící se šedivé mraky. Schylovalo se k bouřce. K pohybu jí to ale nedonutilo. Nadále seděla na okraji útesu s nohama svěšenýma dolů. Stačil by jediný pohyb a vše by bylo vyřešeno.
Náhle zaslechla hlas. Neotočila se, přestože se volání přibližovalo. Byla fascinovaná tím výhledem. Chtěla si ho navždy zapamatovat.

„Tady seš,“ zaslechla přímo za sebou. Tentokrát se otočila. „Všude tě hledám. Bude bouřka, neměla bys tu bejt,“ pokračovala dívka, která jí hledala.

„Je mi tady dobře,“ odvětila, „chci být sama.“ Následovalo krátké ticho.

„Nechceš bejt sama,“ řekla dívka. Natáhla k ní ruku. Ona ovšem nevstala.

„Chci. Odejdi, prosím,“ zašeptala.

„Přece nechceš, abysem v tom byla sama. Každej máme svý problémy, svou minulost. A ve dvou se to přece líp táhne, ne?“ pronesla, přičemž se jí zadívala do očí.

Byl to ten okamžik, kdy se v ní něco zlomilo. Hleděla na dívku, která jí nabízela ruku. Na dívku, která byla ochotná si ji pustit do života. Z nějakého důvodu jí věřila. A to jí trochu děsilo. S tímhle měla špatné zkušenosti.

Pak spatřila její ponožky s koťátky. Rozesmála se. Dívka nechápala, avšak ruku nestáhla. Najednou udělala ten důležitý krok – se smíchem její ruku přijala. Najednou opět cítila, jak se jí pevná půda vrazí pod nohy. Po dlouhé době si opět přišla jistá, někam patřila.

Během následujících několika měsíců si stále chvílemi připadala osaměle, avšak tyto stavy postupně odcházely. Začínala si kolem sebe tvořit úzký kroužek lidí, kterým věřila. Byli jiní než ti z minulosti. Neoplývali velkými slovy ani gesty, byli zkrátka upřímní. Sdíleli její strasti, ale i radosti. Palouček se opět začínal budovat.

Začínala si uvědomovat, jak je život nepředvídatelný. Pár slov jí dokázalo zbořit vše, na co se mohla spolehnout. Současně jí ale několik slov pomohlo vybudovat nové základy. Občas se ptala sama sebe, co by dělala, kdyby tenkrát nepřišla ona dívka a nenabídla jí svou ruku. Spadla by ještě níž? Nebo by se ještě teď topila v minulosti? Ale ona přišla. A zachránila ji.

Dnes je za svůj život ráda. Je ráda, že tenkrát nepodlehla tomu všemu pesimismu a špatným vzpomínkám. Byla ráda za ty ponožky, které tehdy měla dívka na nohách. Protože díky tomu byla dnes někým jiným, někým vyrovnanějším. A měla opět pevnou půdu pod nohama.


Komentáře

  1. Krásne napísané. A mne to pripomenulo, ako mi niekto taký, ako je tá dievčina, čo jej pomohla, chýba. Ale napísala si to fakt dobre. :)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy