Chvilka poezie s Nikol #2

Uběhl nějaký ten týden a já znovu píši úvodní slova k článku, jenž vás vtáhne do víru mé poezie (nebo spíše „poezie“?). Mé verše se v současné době motají mezi světlem a tmou. Spekuluji o nebi a o pekle. Peru se se dnem a proklínám noc.



Na začátek bych vám ráda řekla, že verše, které si dnes přečtete, jsou inspirovány dvěma osobami. Jednu zde nechci jmenovat a druhou je Janička. Slečna, která si na začátku tohoto roku prošla menším peklem. Slečna, jejíž články na blogu a popisky u fotek na Instagramu ve mně zanechávají otázky.

A to vše mě inspirovalo k psaní těchto řádek.
Chvátáme ulicemi, neznáme cíle,
hlava v oblacích, v nohou již tři míle.
Dejte mi čas a já najdu svou cestu.
třeba povede do neznáma, třeba k velkoměstu.
Básník je snílek, ve verších se ztrácí,
k domovu svému ne vždy se rád vrací.
Hořká nostalgie ve vzduchu pluje,
vraťte mu osobu, kterou tak miluje.

A díky tomu všemu jsem začala přemýšlet nad sebou samotnou. Navíc stresové a hektické období ve mně začínalo vyvolávat smíšené pocity. Motala jsem se mezi vrcholem a dnem, mezi dnem a nocí. Mezi pozitivním a negativním. A tak vznikly další verše.
Vyhasla svíce, já zapaluji druhou,
zmizela naděje, objevím snad novou.
Padám na kolena, však obratně vstávám,
ztrácím druhé, novým své srdce dávám.
Nebe se zatáhlo, černé mraky straší,
ono se opět vyjasní a rozsvítí mou duši.

Takhle nějak vypadá celý můj život. Jsem zároveň pozitivní i negativní. Je ve mně černá i bílá, světlo i tma. Jsem blázen? Možná. Kdo ví.

​Pak mě naráz zaplavila naděje. Takový příjemný pocit, kdy si říkáte, že to má vlastně cenu. Jen nevíte, co skutečně chcete. Hledáte si cestu ve vlastním životě. Děláte radost druhým v naději, že naleznete svůj vlastní osud. Nebo doufáte, že vám někdo z vašich blízkých podá pomocnou ruku. Protože po ničem jiném nejspíš netoužíte.

Stojím na hranici našeho světa
a v hlavě mi zní ta stejná věta:
zůstat na zemi, či roztáhnout křídla?
Sny plují mi nad hlavou jako bubliny z mýdla.

Roztáhnout křídla a letět nebi vstříc,
odškrtávat sny a neřešit nic víc.
Či kráčet stále po zemi každý den,
zůstat v jistotách, avšak žádný sen.

Pluji po vlnách nejistých vod,
čekám na usmíření nebo na nový zrod.
Kladu si otázku – kam směřují mé kroky?
Zda dosáhnu něčeho, zda nebudou to zbytečné roky.

Dej mi signál, který hledám,
pomoz mi najít cestu, ruku ti podán.
Narovnej má křídla, nebo přidrž mě na nohou,
jsem vděčná všem, jež mi na cestě pomohou.


Děkuji všem, kteří se mými verši pročetli. Děkuji všem, kteří se v nich ztratili, či v nich nalezli nějaký smysl. Múza s vámi, lidičky!



Komentáře

  1. Krásne verše. A veľmi precítené. A tak to má byť. Tak sa mi to páči. :)

    mozaikaticha.com

    OdpovědětVymazat
  2. Moc pěkné verše :) Opravdu povedené :)

    OdpovědětVymazat
  3. Hezké verše..moc! =)
    http://navybranou.cz

    OdpovědětVymazat
  4. Ach, takže ty jsi skoro všechny mé pocity napsala do poezie. Holka nemám slov. Ty řádky prostě mluví za vše, hledáš odpovědi na své otázky a zároveň v tom vidím i odpovědi. Jsem za tebe hrozně ráda, protože mi pomáháš už jen tím, že mi rozumíš. :-) Tuhle tvou poezii by si měl přečíst každý, fakt. ♥ A věř mi, nejsi blázen, všechno má dvě strany. Světlou i tmavou. Záleží jen na nás, kterou budeme preferovat raději. :-)

    http://happi-er.blog.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy