Přeskočit na hlavní obsah

Co "zrakáči" neradi slyší

Tento článek je psán podle mých zkušeností, jakožto zrakově postižené osoby. Adresuji ho nejen lidem s podobnými problémy, ale také jejich kamarádům a blízkému okolí. Někteří z vás se zde mohou najít, jiné to může poučit. Vezměte si z toho, co chcete.

Se zrakovým postižením bojuji deset let. Za ty roky jsem nasbírala dost zkušeností, které mě naučily zvládat vlastní život, každodenní činnosti. Dnes bych se s vámi chtěla podělit o své postřehy, respektive o otázky nebo formulace, které nerada slýchám, občas lezou do soukromí a často se o nich špatně mluví.

PROČ NENOSÍŠ BRÝLE?

Potkáte-li mě, zjistíte, že brýle skutečně nenosím. Není to z toho důvodu, že „mi nesluší“ nebo tak. Nepomáhají mi. Brýle jsem nosila krátkou dobu na základní škole a přišlo se na to, že mi skutečně nepomáhají.

Z jakého důvodu mě tato otázka irituje? Z principu. Ano, chápu, že hodně lidí, kteří špatně vidí, nosí brýle. Člověku to přijde samozřejmé. No, tak samozřejmé to zase není. Existují vady, které brýle zkrátka nezkorigují. A mezi ně patří i ta moje.
Takže lidičky, ne, brýle skutečně nemusí znamenat vždy řešení.

A JAK VLASTNĚ VIDÍŠ? A CO MÁŠ VLASTNĚ ZA PROBLÉM?

Tahle otázka mě vždy donutí k odpovědi: „Blbě.“ Nesuďte mě, je to prostě nějaká přirozená reakce.

Vadí mi už jen z toho důvodu, že je komplikované to zdravému člověku vysvětlit. Museli byste si to zažít. A také mi poměrně vadí, když se mě na to zeptá úplně cizí člověk (teď skutečně nepočítám doktory a podobné osoby, které to potřebují z nějakého důvodu vědět).

Díky bohu mí přátelé mi dopřávají tolik prostoru a čekají, až jim o tom budu chtít říct sama. A právě o tom by to mělo být. Nesmíte na nás tlačit, až budeme chtít a budeme vám věřit, řekneme vám to sami.

KOLIK VIDÍŠ PRSTŮ?

Vtip jako vyšitý z prostředí mateřské školky. Jo, je to skutečně nevhodné a dětinské, takže to vážně nezkoušejte a raději svůj dotaz formulujte nějak inteligentněji. Děkujeme!

JAK VLASTNĚ ZVLÁDÁŠ ŽIVOT?

To se poměrně dost pojí s výše zmiňovanou otázkou. Dejte nám prostor a čas. Až budeme chtít mluvit, řekneme vám to. A především, co očekáváte za odpověď? Že to nezvládáme? Musíme to zvládat, pokud se nechceme celý život litovat. Říkáte nám, že v tom případě jsme hrdinové a bojovníci. Já osobně si tak nepřijdu. Jen se snažím žít svůj život, jak nejlépe to jde, i přes všechny problémy.

MÁŠ TO TEDA TĚŽKÉ.

Nelitujte nás, tím nikomu nepomůžete. Raději nám pomozte, když to budeme potřebovat. Lítost nikdy nikomu nepomohla. Stůjte raději při nás a dělejte nám oporu.

MĚLA BYS JÍT TAM, TAM, TAM. PODÍVEJ!

Fráze, které slýchám téměř každý den. I z úst vlastních rodičů. Lidem to nedochází a já to chápu. Ale sama se pak cítím celkem bezmocně. Nevidím v dáli tu srnku běžící přes louku, nevidím slavíka zpívajícího na větvi v koruně stromu. Chápu, je těžké na to myslet a vyvarovat se před námi takovým větám.

PROČ SE NA MĚ NEDÍVÁŠ?

Tohle je otázka, kterou často slýchám. A také lidé, kteří stejně jako já šilhají. U mě je to tím, že si pomáhám periferním viděním, které mám o něco lepší. U někoho jiného to může být poškozením očního nervu nebo čímkoli jiným. Často se kvůli tomu setkávám s podivnými pohledy na mou osobu. Několikrát se mi stalo, že se kvůli tomu lidé se mnou odmítli bavit a prostě odešli. Nevěřili mi, že se na ně skutečně dívám. Já za to ale nemůžu! Proč jsou lidé tak bezohlední?

DNESKA JSI PROŠLA KOLEM MĚ A ÚPLNĚ JSI MĚ ZAZDILA.

To se mi stává také často. Nepoznala bych na ulici ani vlastní rodiče. A mí přátelé jsou za to na mě často naštvaní. Pardon, ale já za to nemůžu. Raději za mnou přijďte sami, než abyste na mě hulákali přes celou ulici a mávali. Já vás stejně neuvidím.


Mohla bych nejspíš pokračovat dál. Na tom ale nesejde. Důležitá je jen jediná věc – komunikace! Přiznávám, sama s ní mám problém a nemám se za to ráda. Musím to zlepšit.


Pokud jste zrakově postižení, nebojte se o svém problému mluvit s lidmi, kterým věříte. Vám to odlehčí srdce, jim to pomůže vyhnout se nepříjemným otázkám či situacím. Jste-li osoba, která má v blízkém vztahu někoho, jako jsem já, dejte nám čas a prostor. Pokud nám skutečně chcete pomoct, buďte tu s námi, pomáhejte nám, když vás o to požádáme. Nejednejte s námi, jako bychom byli mentálně postižení. Nejsme! Jen nám matička příroda trochu zkomplikovala orientaci ve světě. S těmi správnými lidmi po boku se to ale dá zvládnout.

Komentáře

  1. Ano, lidé jsou velmi bezohlední. Já nemám problém se zrakem, nicméně mám jinou neurologii, takže mám problém se na lidi dívat a přitom poslouchat co říkají. I přesto, že jsem schopná jim odcitovat, co mi říkají, přesto, že na ně nezírám, já jsem za tu nevychovanou jen proto, že se dívám jinam.

    OdpovědětVymazat
  2. Já jsem krátkozraká, od dětství nosím brýle nebo čočky, protože bez nich vidím opravdu rozmazaně, ale s těmihle větami jsem se nikdy nesetkala. Akorát v pubertě se mi spolužáci posmívali, že mám čtyři oči, jsem brejlovec apod. Myslela jsem, že tohle už je přežitek, aby se lidé posmívali kvůli špatnému zraku. Kdyby se raději napřed podívali na sebe, pěkně napsané :)

    OdpovědětVymazat
  3. Sice nemám žádnou oční vadu, ale naprosto nesnesu, když se mi někdo řekne, že kolem mě prošel a já si ho nevšimla. To bych vraždila. Já jsem ten typ, co se kolem sebe sice dívá, ale ne na lidi a v davu už se vůbec nedívám. Jinak oční vady rozhodně nejsou příjemné, dokonce jsem si to sama vyzkoušela. :-) Měla jsem v práci seminář a byly tam na vyzkoušení brýle, jako je třeba šedý zákal a mnoho dalšího, že už si ty vady ani nepamatuji :-D A dokonce jsme si s tím i zkoušeli chodit, sedat, jít po schodech a jako musím říct, že to bylo rozhodně dost přínosné! Sice nepříjemné, ale aspoň se člověk trochu vžil do těchto lidí s těmito problémy. :-)

    Janča - happi-er.blog.cz

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.