První rok na vysoké škole

Hodně lidí po absolvování střední školy a úspěšného složení zkoušky dospělosti míří na vysokou školu. Vydávají se o stupínek výš, o několik kroků blíže ke svému vysněnému budoucímu životu. Člověk je plný očekávání, nervozity, nejistoty.

Na konci června tohoto roku se mi úspěšně podařilo dokončit první ročník na vysoké škole. A dnes bych se s vámi chtěla podělit o své pocity, které ve mně kolovaly během celých těch dvou semestrů.



Kdo to neví – nesleduje můj blog či Twitter nebo byl líný si přečíst to krátké představení v menu – studuji na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci.

Hah, kdo z vás si to bude pamatovat i na konci článku, zatleskám mu…

Přejdu takové ty nedůležité informace ve stylu, že jsem dva dny po své maturitě jela do Olomouce psát přijímací zkoušky, které jsem ze 70 % odtipovala, protože jsem si připadala jako Alenka v Říši divů. Nakonec jsem se na svůj obor dostala – dodnes nevím, jak se mi ten test povedl, ale nestěžuju si – a v té chvíli jsem si připadala jako nejšťastnější člověk na světě.

Jupí, nebudu muset pracovat! A zůstane mi sleva do kina!

Když se i má nejlepší kamarádka dozvěděla, že se dostala na svou vysněnou vysokou školu, začaly jsme se o všem bavit, představovat si, jaké to asi bude. A přesně v té chvíli jsme se dostaly do té asi nejhorší fáze před nástupem do nového ústavu. Zkráceně jsme byly docela dost v prd*li….

Hej, já nechci na tu vysokou…
Jsem úplně blbá, co tam budu dělat?
Budu totální lůzr, který nebude mít kamarády.

Zkrátka taková ta klasická obranná fáze, kdy si připadáte jako největší trosky a máte pocit, že to nezvládnete. Ale to se stává celkem běžně. Podobně to měli asi všichni, kteří šli na střední školu. Jednoduše uzlíčky nervů.

Na začátku září jsem odjela na Seznamovák, kde jsem se potkala se svou první novou spolužačkou. Bylo to poměrně vtipné seznámení (viz. článek Novýpříběh). Po návratu domů jsem za dva dny odjela do Olomouce na další seznamovací akci, kde jsem se seznámila s dalšími lidmi ze svého oboru.


Uběhlo několik dní, já se nastěhovala na kolej a poznala své dvě nové spolubydlící. Okamžik, ze kterého jsem měla panickou hrůzu. Netušila jsem, na koho můžu narazit. Netušila jsem, co od svých spolubydlící můžu čekat. Jsem jedináček a nikdy předtím jsem nebyla nucena s nikým sdílet pokoj. A teď jsme najednou byly v jednom skromném pokojíčku hned tři!

K mému štěstí jsem narazila na skvělé holky. Jedna nás po měsíci opustila, s druhou jsme to doklepaly až do konce akademického roku. A vlastně spolu budeme bydlet i tenhle rok.

Druhý den ráno po nastěhování jsem se probudila a čekal mě první školní den. Kyblíček nervů se plnil. Připadalo mi, že cesta od koleje na tramvaj a od tramvaje na katedru trvá snad věky. Před budovou jsem se potkala se svým kamarádem z gymnázia a pak už jsem pokračovala s rozklepanými koleny na první seminář. Po vstupu do učebny jsem hledala někoho, koho bych si pamatovala z předešlých seznamovacích akcí. Mám hodně špatnou paměť na obličeje…

První vyučující, se kterou jsem se setkala, byla neskutečně milá osoba. Všechny nás uklidňovala, říkala, že to zvládneme, a přála nám hodně štěstí. Taková maminka. Hrozně mi připomněla mou třídní učitelku z gymnázia.

A pak už to nějak šlo samo.

Na dalších seminářích jsem se potkala s dalšími spolužáky, se kterými jsem se seznámila už dříve. Nervozita ze mě začínala opadávat. Žaludek se mi kroutil ze všech těch knih, ze všeho učiva, které přede mnou bylo, ale já si říkala, že to prostě zvládnu.


Uběhlo několik týdnů, během kterých jsem poznávala nové město, bloumala po ulicích se svými dvěma kamarády z gymnázia a uvědomovala si, že to skutečně zvládnu. Pak už jsem jen chodila po ulici a říkala si: „Jo, Nikol, tys to fakt zvládla. Jsi na vysoké!

Ale věřte mi, ty prvotní nervy byly šílené.

První semestr byl hodně seznamovací. Samozřejmě jsme měli plno práce do školy, to dá rozum, ale stále jsme všichni byli tak nějak vykulení a pokoušeli se zvyknout si na nové prostředí, nové lidi, novou školu. Ale musím říct, že jsem se dostala do poměrně dobrého kolektivu, za což jsem vděčná.

V prosinci nás čekaly první zápočtové testy, v lednu první zkoušky a celkově před námi bylo naše první zkouškové období. Nebudu to popírat, byla jsem opět ten kyblíček nervů. Na základní i střední škole jsem patřila mezi ty, kteří se dost dobře učili. A najednou jsem byla na známkách C a D. Poprvé jsem z toho byla docela smutná. Ale pak mi došlo, že ke smutku není důvod. Nikdo se mě v životě nezeptá na známky z daných zkoušek. Lidé budou chtít maximálně vědět, jestli tu zkoušku vůbec mám splněnou. A ke všemu, když máme na každý test či zkoušku tři pokusy… Začala jsem to brát v klidu a s nadhledem. Ano, byly zkoušky, které jsem si přála mít za sebou na první pokus, jelikož mě ty předměty vážně nebavily. Ale stále jsem ty první pokusy brala tak trochu jako cvičení. Nervům se člověk nikdy nevyhne, ale s vědomím, že pokud to nedáte, nic se nestane, se to přeci jen zvládá lépe.


Do druhého semestru jsem vkračovala s obavami. Věděla jsem, že mě čeká zkouška, na kterou budu muset přečíst za ty tři měsíce třicet knih. Z toho by měl žaludeční vředy snad úplně každý. A ke všemu to byla literatura 19. století. Fuj…

Nastalo čtení knih z týdne na týden, učení se fonetiky a fonologie a tváření se, že mám naprosto jasno v tom, o čem ta stařenka u projektoru mluví. Chvílemi jsem opět propadala panice. Bylo toho na mě moc. A už se mi do toho čtení ani nechtělo. Hnusilo se mi to. Ale musela jsem se donutit. A tak jsem docházela i do stavu, kdy jsem si říkala, jestli by nebylo lepší s tou vysokou seknout. Že to není nic pro mě.

No… Nebýt toho, že mám vedle sebe pár skvělých osůbek, se kterými to táhneme za jeden provaz, asi bych to už vzdala.

Polovina května a mě čekalo další zkouškové období. Když jsem si spěšně proletěla rozvrh, zjistila jsem, že těch zkoušek moc nebude. Ale zato to budou pěkné chuťovky.

A začalo to hned zkoušku z české literatury. Termín jsem se dozvěděla ve čtvrtek, zkouška měla být v pondělí. Já neměla načtenou literaturu, žádné odborné texty, skoro nic. Takže si asi dokážete představit, jak vypadalo těch následujících pár dní a jak velký mi spadl kámen ze srdce, když jsem odcházela se známkou B.

Pak už jen následovalo pár testíků a zkoušek. A akademický rok byl za mnou. Uteklo to hrozně rychle. A já stále nějak nevěřím, že za pár dní nastupuji do druhého ročníku.

Co se týče mého života na koleji. Jak jsem zmínila, jedna spolubydlící nás po měsíci opustila a my s Ťuťanem (také prvačka) zůstaly do počátku února samy na trojlůžkové pokoji. Pak se k nám připojila další osůbka, která s námi zůstala až do konce června. A věřte mi, že jsem si na ten půl rok nemohla přát lepší spolubydlící. Pořád tu bylo veselo. A stále se divím, že nás za to zpívání v jedenáct v noci nevypakovali.


Život v Olomouci byl a je pro mě něčím novým. Do té doby jsem byla zvyklá mít pokoj sama pro sebe a bydlet s rodiči. Najednou jsem zodpovědná za to, že musím mít v lednici jídlo, musím si vyměnit povlečení, umýt nádobí a zařídit si některé věci. Trochu mi to pomohlo v mém problému mluvit s cizími lidmi. Protože jsem prostě musela! Současně mi to přineslo trochu inspirace do mých příběhů. Byla jsem donucena se i přes svůj hendikep o sebe nějak postarat, požádat o pomoc.

Vy, kteří míříte právě do prváku na vysokou, nebo se na ni chystáte za rok, nebojte se! Ano, budou to nervy, vždy to budou nervy. Ale zvládnete to. Je to nová zkušenost, která se vám v životě jednou bude hodit. A pokud se bojíte života na koleji či v privátu, věřte mi, že vám to jen prospěje. Nebojte se nových věcí, nových rozhodnutí. Ano, bude to dřina. Vysoká škola není procházka růžovým sadem, ale jednou za to budete vděční!

Pár rad k dobru (berte to s humorem):
  • Pokud někdo vypadá stejně staře jako vy, dejte si pozor, aby to nebyl doktorant. Ten trapas nechcete zažít.
  • Nenechávejte si Frisco ve společné lednici, někdo vám ho vypije.
  • Nenechávejte si ISIC na jídelním tácku, jinak se tak dva dny nenajíte, protože ho budete jako magoři hledat úplně všude.
  • Je-li název vašeho oboru moc dlouhý, zkraťte ho. Lidi vás přestanou vnímat po třech slovech a vy budete nuceno jim daný název vysvětlovat.
  • Když vám prvák v září řekne: „Pojď, půjdeme zkratkou.“, půjdete dvakrát delší cestou.
  • Naučte se jíst špagety minimálně 5x do týdne. Budete na tom přežívat.
  • Když je to levné, kupte to!
  • Vy a vaši spolubydlící mějte neustále zapnutý internet v mobilu, kdyby si někdo zapomněl klíče. Věřte mi, zachraňuje to hladové žaludky!
  • Máte-li školu na osm, nechoďte domů z párty ve dvě ráno.
  • Vždy mějte v zásobě minimálně jednu roličku toaletního papíru navíc.





Doufám, že mé krátké shrnutí někomu třeba pomůže z těch nervíků před nástupem třeba pomohlo. Pokud byste měli nějaké otázky, nepojte se mi napsat do komentářů, na Twitter či na Instagram.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy