Těžký život grammar nazi


Tento článek obsahuje upřímné názory a postřehy. Jste-li člověk, který zcela ignoruje jakákoli gramatická pravidla, z bezpečnostních důvodu ho raději nečtěte. Za způsobení psychické újmy se předem omlouvám.
...
Já vás varovala!

Znáte takový ten pocit, když vám kamarád(ka) něco napíše a vy si jen říkáte: „Panebože! Jak mohla něco takového vůbec napsat?!" Pokud ano, jsem ráda, že nejsem jediný úchyl. Pokud ne… No… Zamyslete se nad svým životem…

Už od první třídy jsem byla nadprůměrně nadaná v oblasti českého jazyka. Téměř pokaždé jsem měla z diktátů jedničky. A tak to došlo až na střední. Všechny mé češtinářky si vždy chválily mé slohové práce. A já díky tomu začala psát. Ale to je asi jiný příběh. Ups!

Bylo to nějak na konci / začátku tohoto roku, kdy jsem se aktivně vrhla na dráhu korektorky. Začala jsem s opravováním příběhů své kamarádky, následně se mi pod myš (Moc hezká formulace, Nikol!) dostalo i pár dalších příběhů. A já díky tomu byla donucena se zlepšovat a zlepšovat v oblasti gramatiky a celkově českého jazyka. A ano, uznává, že na své první korektury opravdu pyšná nejsem. Pardon…

A díky této „práci" jsem začala být takový menší magor. Jakmile jsem viděla nějaký gramaticky špatný příběh, měla jsem potřebu ho opravit. A tak se ze mě stal grammar nazi. Jupí!

„Ahoj, já jsem Nikol a jsem alergická na špatnou gramatiku."

„Aho-!"

Ne… Znovu už ne. Teď si říkám - jsem asi hodně psycho člověk, co?

No nic… Pokračujeme!

Ve chvíli, kdy čtu jakýkoli článek, knihu, zprávu nebo email, mám neskutečnou potřebu začít chyby opravovat. A může to být jen špatné napsání uvozovek, nepochopitelný výraz by jsme, nebo špatně položená čárka. Přijdu si jako nemocná. Povím vám pár příběhů, které se mi staly…

Dostali jsme takhle jednou ve škole prozaické texty, které jsme si měli vytisknout na příští seminář. Ve chvíli, kdy jsem uviděla špatně napsané uvozovky, musela jsem si je opravit. A pak se mi spolužačka divila, proč mám na začátku přímé řeči uvozovky dole, když ona je tam má nahoře.

Nebo takhle jednou na jednom semináři jsme se učili typografická pravidla. A Nikol si prostě musela do toho textu rýpnout i z hlediska gramatiky, že jo…

Budu k vám upřímná - ještě před nedávnem jsem za tuhle vlastnost byla ráda. Dnes? Je mi to spíš na obtíž. Jenže se toho nezbavím. A to především proto, že studuju korektorství a editorství na vysoké škole. Ano, já se tím chci dokonce živit. A především mé kamarády už to začíná unavovat. Jenže já už asi nemám nikoho, s kým bych se o tom mohla bavit. A já mám potřebu o tom mluvit! Otravuje to i mou rodinu. Co s tím mám dělat?

Tohle všechno ale k životu grammar nazi patří. Bohužel?

Přeberte si to, jak je vám libo. Doufám, že se mezi vámi najde alespoň jeden takový šílenec, jako jsem já sama.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy