Přeskočit na hlavní obsah

Dvě holky v Praze (18. 7. 2017)

Debilní turisti!" pronesly a zapnuly navigaci, aby se dostaly do Palládia.

Dobře, tak zoufalé jsme nebyly, ale ten vtip jste asi pochopili.

Už nějaký ten měsíc jsem neustále otravovala s tím, že chci jet do Prahy. A jednoho dne mi má nejlepší kamarádka (dále jako Werika) napsala v jedenáct hodin večer, že pojedeme do Prahy. Jasně, každý znám tyhle noční konverzace. Haha! No… Jak jsem o pár dní později zjistila, ona to myslela vážně.




Bylo něco málo před sedmou hodinou ranní, když Nikol a Werika nasedaly do RegioJetu na ostravském hlavním nádraží. Vydávaly se na dlouhou a nebezpečnou výpravu do končin bez internetu, lidské civilizace a…

Dobře, já vím, že mi tohle nikdo nežere.

Prostě jsme sedly do vlaku a musely přetrpět ty tři hodiny ve společnosti dvou pochybných týpků. Věřte mi, opravdu jsme byly rády, když jsme v půl jedenácté v Praze vystoupily a už se na toho jednoho exota nemusely dívat. Byla to vtipná cesta. Nemluvě o tom, že se navigace v mobilu mé milované kamarádky rozhodla, že raději pojede do Opavy.

No comment…

Ocitly jsme se v Praze. Jupí!

Hezky jsme si to zamířily na Václavák obsypaný lidmi. Ano, to je něco na dva introverty. A pak jsme zahlédly spásu, záchranu, slona v nebeské záři… říkejte tomu, jak chcete. Ano, uviděly jsme ten obří Neoluxor! A nebyly bychom to my dvě, kdybychom tam prostě nešly a neslintaly nad každou druhou knihou.

No a pak jsme ještě potkaly Tiger

Přes tu spoustu lidí jsme se nějakým záhadným způsobem dostaly na Staroměstské náměstí. Všichni stáli pod orlojem a čekali, kdy se začne něco dít. Musím dodat, že to lešení a modrá plachta dodává celému náměstí jakýsi pop-artistický nádech.


Nikol: „Kámo, já mám hlad."
Werika: „Tak zajde man sushi."

Následovalo deset minut, kdy jsme se pokoušely připojit na wifi ve Starbucks a zjistit, ve které restauraci prodávající sushi nezkrachujeme.

Nikol: „To je všechno hrozně drahé."
Werika: „Tak půjdem do Palládia a tam to vyřešíme."

O dvacet minut později seděly v horním patře zmíněného obchodního domu s tácky naloženými jídlem z KFC.

No comment číslo dva…

Po vydatném obědě jsme se rozhodly dojít na Karlův most. Ovšem při vidině davu lidí na Staroměstském náměstí jsme raději šly na metro.

A Werika neopomněla dodat: „Londýnské metro je teda hezčí."


Od zastávky metra Staroměstská jsme se vydaly přes Alšovo nábřeží ke Karlovu mostu. Opět - plném lidí. A pod náporem toho úžasného poledního sluníčka. Kdyby tam asi v té chvíli nezačali pouliční hudebníci hrát Coldplay, otočily bychom to.

Prošly jsme si celý most, prodiskutovaly, jak by bylo super strčit do některých lidí sedících na kraji mostu. Připletly jsme se do pár fotek, zamávaly do pár kamer a zanadávaly si na turisty.


Zastavily jsme se na druhé straně mostu a prohlásily, že je moc vedro a chtělo by to něco na osvěžení. Vytáhly jsme svá krásná chytrá zařízení a začaly hledat nejbližší Starbucks. Takže jsme opět zamířily zpět na Staromák.

Po vystání fronty, obdržení našich nápojů a cheesecaků (Pokud někdo ví, kde prodávají jen to sušenkové těsto, pište!) jsme se posadily na barové židličky s výhledem na turisty stojící u orloje.


Nikol: „Co budem dělat teď?"
Werika: „Nevím, najdi něco."

A tak si Nikol vzala telefon a začala horlivě přemýšlet, co se dá v historické části města ještě dělat. A tak jsme se vydaly k synagoze z Pařížské. Chtěly jsme se jít podívat dovnitř, ale přišly jsme na to, že mají moc drahé vstupné.

Ano. A teď si vzpomeňte na tu část, kdy jsme šly do Starbucks

Od synagogy jsme zamířily do neznáma. Naše kroky vedly kolem židovského hřbitova a následně po ulicích, kde buď vonělo jídlo, nebo byl stín. A když jsme po asi dvaceti minutách skončily opět na Staromáku, zkonstatovaly jsme, že v Praze všechny cesty vedou na Staromák nebo Václavák.

„Pojďme se kochat krásami Prahy," řekla Nikol a vydaly se opět na Alšovo nábřeží. Tam jsme to zakotvily na jediné volné lavičce pod stromy - asi u toho nejlepšího možného výhledu - a nechaly se unášet krásou okolí. A turistů, kteří si u našeho výhledu museli fotit každou chvíli fotku.


Seděly jsme tam asi dvě hodiny a diskutovaly o smyslu života, záchraně slonů na Filipínách a světovém míru. Znáte to.

„Kámo, pojedeme na Muzeum a tam přestoupíme na metro na hlavák," zavelela Nikol krátce před pátou hodinou odpolední. A tak jsme se opět vydaly na metro.

Znáte ten pocit, když někam jedete, víte o výluce, ale prostě vám to nedojde? Jo, tak přesně to se mi stalo.

Dámy a pánové, tento spoj nezastavuje ve stanici Muzeum."

A jelikož se nám zdálo moc komplikované jezdit na Náměstí míru a přesedat na soupravu v opačném směru zpátky na Muzeum, prostě jsme vystoupily na Můstku a šly raději pěšky.

Ve tři čtvrtě na šest jsme sedly opět do RegioJetu a nechaly se odvézt zpět domů. Byly jsme unavené a modlily se k bohu, aby na následující zastávce ten člověk sedící naproti nám vystoupil a my se mohly natáhnout. No to víte, že se to nestalo.


Abych to nějak shrnula - užila jsem si to. Protože já si užiju každý výlet, který s Werikou podnikneme. Budeme se tvářit, že jich je hodně… Protože ona je člověk, se kterým se nikdy nenudím.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.