Přeskočit na hlavní obsah

Bumerang – Prolog

Ulice lemovaná přepychovými domy místní smetánky se ponořila do hluboké tmy. Ticho přerušilo jen vzdálené odbíjení kostelních hodin. Nikdo zde nebyl. Ulici osvětlovala jen záře světel z obývacích pokojů.

Přes cestu pomalu přešla mourovatá kočka. Během chvíle ale opět zmizela mezi laťkami plotu před domem číslo pět.

Na rohu ulice se něco pohnulo. Muž v dlouhém černém plášti se odvážil vystoupit ze svého úkrytu ve stínu. Rozhlédl se po ulici. Nikoho neviděl. Zrak sklopil ke stříbrným náramkovým hodinkám na svém zápěstí. Věděl, že dotyčná tu už dávno měla být. Tak co ji zdrželo? Ví to? Ví, co ji čeká?

Muž popošel pár kroků a zastavil se u domu s vysokým živým plotem. Pohlédl na ceduli s velkou číslicí tři. Ano, tohle je to místo. Byl si tím více než na sto procent jistý.

Z dáli náhle zaslechl skřípání brzd. Bylo to pro něj jako varovný signál. Spěšně zamířil k protějšímu domu a ukryl se ve stínu mohutné lípy. Čekal. Srdce mu přitom bušilo jako o závod. Těšil se, až mu celým tělem opět bude projíždět ten skvělý pocit. Dalo by se říct, že na tom byl závislý. I když pro mnohé to byla nechutná závislost.

Konečně se dočkal. Po chodníku nyní kráčela středně vysoká žena v jasně červeném kabátku. Klapání podpatků se neslo celou ulicí. S úsměvem na tváři mířila k domu číslo tři.

Prošla kolem muže, aniž by si ho všimla. Oddechl si. Byl si naprosto jistý, že ho nemůže vidět. Měl v téhle činnosti dosti velkou praxi. Dalo by se říci, že se jednalo o jeho každodenní rutinu.

Zavál chladný vítr. Žena si ještě více přitiskla k tělu svůj kabát. Klobouk jí ale z hlavy spadl a odkutálel se o pár kroků zpět. K nohám jejího pozorovatele. Zastavila se a pro klobouk se vrátila.

Nasadila si ho zpět na hlavu a vzhlédla. Ve stínu lípy něco zahlédla. Srdce se jí rozbušilo a ona začala pomalu ustupovat. Náhle v té tmě zahlédla bělmo něčích očí. Byly šedé jako krysí srst. Bez jediného mrknutí ji hypnotizovaly. Prudce se otočila a rozběhla se k domu s živým plotem.

Muž neváhal ani minutu a svižným krokem se za ní vydal. Věděl moc dobře, že mu do domu neuteče. Bylo to přeci domluvené.

Levou ruku strčil pod pravou část kabátu. Jeho prsty se dotkly něčeho chladného a hladkého. Usmál se. Uchopil svou oblíbenou hračku. Svého nejlepšího kamaráda. Měl pro tuto věc spoustu pojmenování.

Žena se ohlédla a zjistila, že ji vysoká mužská postava pronásleduje. Doběhla k domovním dveřím čísla tři a pokusila se zastrčit klíč do klíčové dírky. Marně. Začala prudce bušit do dubových dveří. Bez odezvy. Kolena se jí roztřásla a ona pomalu ztrácela sílu.

Neznámý ji uchopil za rameno a otočil si ji k sobě obličejem. Viděla jen ty pronikavé šedé oči. Naháněly jí strach.

Muž se díval své oběti přímo do očí. Spatřoval v nich strach a beznaděj. Jako vždy. Vždy se bojí. Nesetkal se doposud s jiným pocitem.

Přiložil jí na ústa benzínem zapáchající kapesník. Bylo něco málo po půlnoci a on nechtěl kazit noc ostatním obyvatelům. Po chvíli začala žena přivírat oči. Benzín ji omamovat. Dusil. Věděl, že teď nastala ta správná chvíle. Vytáhl svou hračku a prohlédl si ji v měsíčním světle. Leskla se jako nikdy předtím. Pak znovu pohlédl na ženu, jejíž oči už byly zcela zavřené.

Stačila jedna rána. Po těch letech už věděl, kam má mířit, aby to mělo smrtící následky.

A všemu byl konec. Svou práci měl hotovou.

Bezvládné tělo padlo na kamenné schody. Z kapsy vytáhl čistě bílý kapesník a otřel krví potřísněnou čepel. Nesnášel, když byl jeho nejlepší kamarád špinavý. Když byla čepel opět dokonale lesklá, schoval špinavý kapesník i nůž zpět do svého kabátu.

Lehce zaklepal na dubové dveře.

„Kdo je?“ ozvalo se z domu.

„Moje práce je hotová,“ pronesl klidným hlubokým hlasem muž stojící venku. Dveře se mírně pootevřely a v nich se objevila ruka svírající malý kufřík.

„Děkuji,“ usmál se. Kufřík položil na jeden schod a otevřel ho. Pohledem rychle přepočítal bankovky a přikývl.

„Co s tělem?“ ozvalo se znovu zpoza dveří.

„Za chvíli se pro ni někdo staví,“ odvětil a nohou strčil do bezvládně ležící dlaně mrtvé ženy. Gestem ruky naznačil, že se poroučí, a zmizel ve tmě.

Své postřehy, názory a připomínky pište do komentářů.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Dominika Elizabeth Hladíková – Odtiene dúhy

Každý máme minulost – ať už dobrou či špatnou – a každý z nás se s ní musí smířit. Je naší součástí a nikdy nezmizí. Problém nastává ve chvíli, kdy naše minulost nebyla plná duhových jednorožců a my se díky tomu uzavřeli sami do sebe. Tehdy je ještě těžší se se svou minulostí smířit. A přesně o tom píše Dominika.

Počteníčko aneb Mé oblíbené blogy

Je tomu necelých šest měsíců, co jsem se aktivně začala zajímat o ostatní blogy. Prošla jsem jich opravdu hodně – lifestyle, fashion, zaměřené na filmy, literaturu, studentský životy… A mezi tou spoustou začínajících, ale i již zaběhnutých populárních blogů jsem si našla své oblíbence. A dnes bych vám je ráda představila.

ROZHOVOR: Dominika Elizabeth Hladíková

Mladá slovenská blogerka a začínající spisovatelka Dominika Elizabeth Hladíková. Slečna, kterou zajisté již znáte z mých předchozích článků, kupříkladu z mé recenze na její knihy Odtiene dúhy. Dnes vám přináším krátký rozhovor o její „kariéře“ vášnivého pisálka.